Nový Fénix, z knihy rozhovorů mezi Vladimírem Kafkou a Irenkou Novákovou Kafkovou ATELIÉR ŽIVOTA
SMRT. Krátké čtyřčlenné slovo
sestavené ze samých souhlásek, avšak svým významem - a množstvím vyvolaného
strachu z něj - v lidském životě naprosto nezměrné. Se smrtí se
akademický malíř, léčitel a spisovatel Vladimír Kafka důvěrně stýkal již od
dětství. Zpočátku byla jeho častou malířskou inspirací, od deseti let věku pak
jeho důvěrnou společnicí skrytou pod pláštěm cukrovky. V dospělosti mu vstoupila
do každodenního života při práci s vážně nemocnými lidmi, mnohdy lékaři
vyslanými domů zemřít. Napřímo čelil smrti ještě několikrát. Ať už to bylo
v amazonském pralese, ve kterém se na víc jak půl roku ztratil, aniž by
měl sebou cokoliv, o inzulinu nemluvě, nebo při dvojité amputaci nohou. Se
smrtí se definitivně spojil a zpět do svého neviditelného domova se tak vydal 17.
dubna 2018. Jak na smrt nahlížel během svého pozemského života?
Vím, že smrt byla jedním z témat, které jsi výtvarně
ztvárňoval už jako dítě...
Už
jako malý jsem byl neuvěřitelně zvídavý a neposedný, pravděpodobně nejvíc mě
zajímalo nakouknout za oponu našeho života. Pochopitelně jsem se nejvíc bál
smrti. Nedovedl jsem si představit, že už nebudu. Bylo to pro mě něco
neuchopitelného a zároveň mě to přitahovalo jako magnet svým tajemstvím z
neznáma, protože mi nikdo z dospělých nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku
"Kde se po smrti ocitneme?" Vzpomínám si, jak jsem s tíživou obavou každý
večer usínal s tím, že se už ráno nemusím probudit. Nechtěl jsem o život
přijít, protože jsem chtěl obrovsky být. Smrt mě silně rozrušovala a konec
s ní spojený byl pro mě zcela nepřijatelný. Své úvahy o smrti jsem potom
přirozeně různě ztvárňoval na papír, nejčastěji jsem chudinku smrt porážel
opakovaně v nekonečném souboji coby statečný rytíř v lesklém brnění a
s mečem v ruce. Chtěl jsem smrt zabít, což je koneckonců většinový názor
dnešní medicíny, která na smrt pohlíží jako na úhlavního nepřítele, a tak se
snaží tuto naši nepřijatou část potlačit a usmrtit za asistence příslušných
léků a farmak. Zabít smrt. Absurdní obraz. A ještě absurdněji se mi jeví, že
smrt chceme zabít proto, že se bojíme žít. Postupem času se ale smrt
z představy poraženého těla rozvinula do obrazu krásné a vznešené dámy a
stala se mou bezpečnou ochránkyní a veselou společnicí. Začal jsem se považovat
za jejího výhradního znalce, svěřoval jsem jí své důvěrné plány i starosti.
Našel jsem k ní v sobě důvěru a začal si jí ohromně vážit. Vždycky mi
pomáhala, nikdy mě neopustila, stali jsme se vzájemnými spiklenci života. Začal
jsem jí mít rád.
Smrt z obrazu se stala tvým živým obrazem.
Je to tak, smrt je pouhá projekce, obraz. Odraz
reálného života, který svou přítomností umocňuje. Je přímým protipólem zrození,
který tak doplňuje v rámci křehké rovnováhy. Život pak tyto dva vzdálené
protiklady spojí v jeden celek: 1 + 1 = 1. Když zmiňuji, že mám smrt rád, ne
každý to vítá. Pro mnoho lidí je smrt čirým zlem a naprosto nepřijatelným
Luciferovým dílem. Já ale při každé příležitosti zdůrazňuji, že smrt "jen"
obyčejně miluju, ale záměrně ji nevytvářím. Vnímám ji jako navýsost noblesní a
moudrou dámu, která nás rozhodně nepřichází nadřazeně zabíjet. Touží po našem
vlídném přijetí a po lásce stejně jako každá žena. A proto bychom jí to měli
s pokorou umožnit, protože upřímně - co jiného nám zbývá? Všichni jednoho
dne zemřeme. Smrt je nedílnou součástí života, a i když se jí bojíme, stejně
tím tuto skutečnost nezměníme. Pořád to budeme my, v životě a ve smrti
zároveň. Dnes, po tolika letech zkušeností, mohu zodpovědně prohlásit, že právě
hloubka poselství smrti slouží tomu nejvyššímu principu života.
Tvé vyobrazení smrti jako ženy je vlastně
logickým zakončením kruhu života, kdy do života tě přivádí žena, a rovněž tě
z něj jako žena v podobě smrti odvádí. Má smrt souvislost se
ženstvím?
Samozřejmě,
smrt je energie ženství, magnetická síla přírody, nikoliv žena. Stejně jako
láska, čistota, múza, nemoc či rakovina. Ženství v ženě je vlastně vstupní i
výstupní branou pro život, jak si sama řekla. Život tímto koridorem zrození a
smrti neustále proudí, což se dá nazvat pronikavostí mužství. Ve skutečnosti
však nejsme ani ženstvím, ani mužstvím, jsme zdrojem obojího. Nejsme ani smrtí,
ani životem, ale ohniskem obojího. Jen na nás záleží, kolik z života či ze
smrti použijeme pro existenci.
Poprvé ses se smrtí osobně setkal už
v deseti letech, kdy ti byla diagnostikována těžká cukrovka.
Až do agonie způsobené z otravy acetonem,
kterou mi diagnostikovali v nemocnici na Hagiboru, nikdo o cukrovce nic netušil.
Její dopad na můj organismus byl mimořádný. Prvních čtrnáct dní jsem proležel
v diabetickém komatu a pravděpodobně jsem se nacházel v klinické
smrti. Když jsem se konečně probral z bezvědomí, lékařky mi velmi razantně a
nemilosrdně oznámily diagnózu dětského diabetu s tím, že si budu muset
několikrát denně píchat inzulin a bude nezbytná významná úprava životního
stylu. Pak bez zbytečného sentimentu dodaly, že s touto nemocí mohu sice
za jistých předpokladů krátce žít, ale ať vůbec nepočítám s tím, že
přežiju jeden rok. Tento bolestivě přímý lékařský verdikt ohromil především
moje rodiče, já jsem mu naštěstí nepřikládal velkou váhu, vždyť jsem se přece
považoval za profesionálního znalce smrti z mých malířských dialogů. Takže
jsem se smrti vůbec neobával a místo toho jsem se důrazněji začal věnovat
životu.
Rozhodně jsi na svou nemoc
nereagoval nejpoužívanějším dnešním přístupem: "Bojujme proti nemoci a smrti a
vítězně je poražme." I proto se asi roční předpověď tvého úmrtí nepotvrdila.
My lidé velmi rádi tuto hysterickou bojovnou teorii přijímáme za
svou. Tak moc se obáváme smrti, že se bojíme vlastního života. A tak bojujeme
proti smrti a zároveň proti životu. Dokonce to děláme preventivně! Ocitli jsme
se tak v neustálém boji sami se sebou. Chceme žít, být zdraví a bohatí, a
tak o tom sníme a žebráme o to. Když se ale život konečně dostaví se vším, co
do něj neoddělitelně patří, to znamená i se smrtí, začneme z něj mít
strach.
Pominuli další tvá blízká setkání se smrtí,
které jsi absolvoval v pralese nebo při postupné amputaci části obou nohou, se
smrtí se každodenně setkáváš při práci s nemocnými. Pokaždé vnímám
obrovskou pokoru a úctu k životu i smrti, když mi vyprávíš o lidech, kteří
zřejmě v domnění brzkého
konce dokážou překonat strach ze smrti a přijmou ji.
My lidé
většinou žijeme jen tak napůl. Zcela nesmyslně se domníváme, že k životu
smrt nenáleží. Jenže život vzniká ze smrti, a smrt vzniká ze života. Jsou to
dvě nedílné součásti, které je nutné bez výhrad a chytračení přijmout
v dokonalém celku. Není možné milovat jen život a od smrti se distancovat
s tím, že k nám nepatří, to přece není pravda. Smrt probouzí život. A teď
hovořím o hloubce poselství smrti, které vždycky slouží tomu nejvyššímu poznání
života.
Vracíme se po své
smrti zpět do našeho neviditelného domova, odkud jsme vzešli?
Samozřejmě. A když se nad tím zamyslíš, náš pobyt ve
fyzickém těle z pohledu celkovosti života trvá jen krátkou, vzácnou
chvilku. Proto je tak důležité mít rád
v životě všechno - život i smrt. Nebýt vybíravý. Přijmout smrt jako neoddělitelnou součást života. Navíc vím, že otevření se
vůči smrti ohromně pomáhá životu. I způsob smrti je někdy úspěchem, zemřít
usmířený a vyrovnaný se smrtí i životem je podle mého názoru vrcholem poznání.
Pro někoho ale může být nesnadné
přijmout fakt, že smrt není náš nepřítel.
Smrt je nadčasová záležitost a opravdu
se jí nemusíme bát. Nikdo při ní nikam neodchází, dotyčná osoba zůstává stále
s námi, jen přechází do jiného příbytku uvnitř nás. Smrtí skutečný život
nekončí, stále dokola se budeme rodit a umírat v mistrně vytvořeném
koloběhu stvoření. Naše duše tento proces dokonale zná, prožila ho přece už
tolikrát, a tuto zákonitost života opakovaně využívá pro své nové působení
v jiné formě.
Setkáváš se s názory, že smrt je za
trest?
Často, a rád je vyvracím. Smrt rozhodně není
"odměna" za naše trestuhodné minulé činy, a to dokonce ani v případě nehody
nebo násilného činu. Smrt je zjištění naší duše, že se již dál nemůže vyvíjet
skrze současné fyzické tělo. Proto jí nezbývá nic jiného než "zemřít" a
následně se znovu projevit na jiném stupni vědomí, v novém těle i čase.
Jde výhradně o její svobodnou volbu. Smrt je výsledkem našeho života a zároveň
návratem k vlastní podstatě.
To potvrzuje tvé
tvrzení, že nezemřeme dříve, dokud si to sami nepřejeme.
O své smrti rozhodujeme my sami, a to
na úrovni podvědomí, tedy neviditelné duše, kde probíhají ty nejzásadnější
životní impulsy. Naše podvědomí řídí téměř vše. A tak se může stát, že někdo má
pocit dokončené cesty, touží se dál vyvíjet na jiné úrovni než na Zemi a proto
si na úrovni duše nastaví takové okolnosti, které ho ke smrti dovedou. Ze své
každodenní zkušenosti mohu potvrdit, že člověk zemře skutečně teprve tehdy, až když si to
sám přeje a dá k tomu pokyn. Dříve ne.
"Smrtí život nekončí. Jen začíná jeho nová, pro naše oči mnohdy
neviditelná, kapitola. Která je opět prosycena láskou, nejmocnější silou ve
stvoření, kterou nic, skutečně vůbec nic nepřekoná. Ani naše vzájemné fyzické
odloučení."
Irena Nováková
