Každý konec v sobě nese světlo začátku

V minulém vydání jste si v Záhadách života mohli přečíst otevřený rozhovor s paní Irenou, ženou akademického malíře a známého českého léčitele, Vladimíra Kafky (1963-2018). Nyní na toto povídání volně navážeme, protože jeho životní příběh může být pro naše čtenáře v mnohém inspirativní a co víc, poukazuje na to, že lidská vůle je mnohem mocnější, než obvykle tušíme. Měl Vladimír Kafka pravdu, když tvrdil, že každá nemoc je dluh lásky na sobě? Jak se sám vypořádal s tím, že musel podstoupit amputace na obou dolních končetinách? A co pro něj znamenala smrt?

Za malé připomenutí hned v úvodu stojí, že tento inspirativní muž velmi často pracoval s těžce nemocnými pacienty, kterým již lékaři nedávali žádnou šanci na uzdravení. Posílali je domů "na dožití", ale oni se za Vladimírovy pomoci navzdory beznadějným prognózám vraceli zpět do zdravého života. Nutno říci, že Vladimír Kafka se nikdy nepovažoval za léčitele. Byl tvůrčím člověkem, který i na mnoha besedách a přednáškách stále dokola opakoval, že žádná nemoc ve skutečnosti není náš nepřítel a nepřichází nás "zabít", ale je to výzva k smysluplnějšímu a bohatšímu životu.

Paní Ireno, váš muž často pracoval s umírajícími lidmi a byl přesvědčen o tom, že smrt není konečná kapitola. Jak si tím mohl být tak jistý?

V blízkosti smrti se Vladimír prostřednictvím svých klientů ocital každičký den. Neviditelný svět, který je mimo jiné také domovem smrti, byl jeho vydatným pomocníkem v procesu uzdravování, bez něj by nepomohl jedinému člověku. V něm totiž nejenom že vznikají zárodky našich nemocí, ale stejným způsobem v něm můžete proměnit svou nemoc ve zdraví, což byla Vladimírova parketa. Neviditelný svět je zkrátka věrným předobrazem toho, co se následně projeví ve světě viditelném. Měla jsem to štěstí, že účinky působení neviditelného světa na život i na smrt jsem v pozici svědka tohoto dění pozorovala nepřetržitě sedm let. O tom, jak spravedlivě funguje, tedy ani v nejmenším nepochybuji. Stejně tak jako o významu smrti, která se fakticky týká pouze jedné části naší bytosti, našeho těla, protože náš duch po smrti žije stále dál. Odchod z pozemského světa je de facto narozením do světa nadzemského, a odchod z nadzemských sfér zase znamená zrození do světa pozemského. Jedno doplňuje druhé v mistrovsky JednoDuchém kruhu věčného života. Vladimír si byl této duchovní zákonitosti velmi dobře vědom a smrt nevnímal jako konec, nýbrž jako nový začátek. Se smrtí měl důvěrný vztah, cítil duše zemřelých, kteří již opustili svá fyzická těla, zrovna tak jako dokázal vytušit, že někdo v blízké době zemře. Tvrdil, že to, co nazýváme životem, je pouhé ztotožňování se s určitým tělem, určitým postojem a určitou myšlenkou. A to, co nazýváme smrtí, není nic jiného, než zbavení se podoby tohoto těla, představ a myšlenek. Byl přesvědčen o tom, že odložením těla při smrti neztrácíme ani sebemenší část našeho ducha, že dál budeme žít, rodit se a umírat ve věčném koloběhu stvoření. Věděl, že nebeský architekt ateliér života sestrojil naprosto bezchybně a nenechal v něm žádný prostor pro nějakou ledabylou náhodu. A že světy neviditelné a viditelné, smrt i zrození, vše, co se na první pohled tváří jako zdánlivý protiklad, při svém propojení vytváří geniální koncept jednoty všeho.

Však se také říká, že náhody neexistují…

To je pravda. Nic z toho, co se nám v životě děje, není náhoda. Všechno je součástí jednoho velkolepého do sebe provázaného celku, jakési jednoty vědomí, která funguje naprosto precizně jako hodinový strojek. My lidé jsme jeho důležitou součástí a můžeme ho aktivně ovlivňovat a rozšiřovat svými úmysly, rozhodnutími, city, myšlenkami, slovy a činy. Asi proto mi Vladimír tak často kladl na srdce, ať raději věnuji vědomou pozornost přítomnosti, než abych se zbytečně toulala v minulosti a plánovala budoucnost. Abych se snažila každou chvílí vědomě být tím, po čem toužím, protože pak tím skutečně budu. Budu-li mít pocit nedostatku, který chci změnit, pak mám sama víc dávat. Jestliže budu chtít být víc milována, pak musím sama víc milovat.

A jak je to s penězi?

Úplně stejně.

To je zajímavé, protože když člověku chybí peníze, tak je naopak přestane vydávat, aby ušetřil, což je pochopitelné.

Pokud by dotyčný alespoň trochu znal "vesmírné zákony", pak by věděl, že lpění na chudobě je přímou cestou k ještě většímu zchudnutí. To my totiž ovlivňujeme, jestli budeme kreativním tvůrcem hojnosti, nebo reaktivní obětí chudoby. Pravdou ale je, že existuje velmi tenká hranice mezi extatickým úspěchem a naprostým selháním. Tou hranicí jsme my sami. Jestliže do svých životních záměrů vsadíme strach, pocit selhání nebo nedostatku, namísto pocitu, že hojností už dávno oplýváme, vesmírné síly nám je bezpochyby spravedlivě nadělí. Myslím, že to řekl můj oblíbený Wayne Dyer - a potvrdili by to i mnozí kvantoví fyzikové: Vesmír nefunguje na principu "ukaž – a já ti uvěřím". Ale na "uvěř – a já ti ukážu."

Zní to hezky, ale v praxi to může být velmi náročné, zejména pokud jsme se už dostali do kolotoče neúspěchu.

Materialisticky zaměření lidé, a já kdysi nebyla jiná, mají obvykle tendenci věřit jen v to, co sami vidí, slyší nebo se toho mohou prokazatelně dotknout. Jenže neviditelné síly, které řídí náš svět, fungují úplně jinak a zasahují nám do každodenního života bez ohledu na to, jestli jsme v jejich existenci uvěřili, nebo ne. Rozhodující pro ně je cit a láska. Podle našeho příklonu k nim reagují a spřádají vlákna našeho bytí. Proto tolik záleží na tom, zda půjdeme životem za vydatné asistence citu a lásky, nebo si raději jako průvodce zvolíme striktní rozum a strach. Každou minutou svého bytí máme v sobě k dispozici veškeré nástroje, kterými můžeme řídit své životy a plnit si své sny. Podstatné je, jestli jsme si toho vůbec vědomi a zda jsme ochotni se všemi svými pocity, způsoby myšlení, vyjadřování i vzorci chování aktivně pracovat. Převzít odpovědnost za svůj život a žít podle toho.

Zní to tak jednoduše…

Ono to ve skutečnosti tak jednoduché je, ale je pracné to celý život beze zbytku naplňovat. Na začátku je třeba uvědomit si svou mistrovskou sílu a pak už stačí jen umět s ní vědomě tvořit přítomnost. Pokud nepochybujeme o svých tvůrčích kvalitách, síla našeho citu nás bezpečně dovede ke kýženému výsledku. Věřte tomu nebo ne, funguje to. Ověřila jsem si to snad tisíckrát.

Uvedla byste nějaký osobní příklad?

Ráda, třeba k vámi zmiňované hojnosti. Během soudního ukončování mého manželství, a rozhodnutí, že budeme s dětmi a Vladimírem bydlet společně v jednom bytě, nastala situace, kdy jsem podle svých propočtů neměla mít na nájem. Vladimírovu štědrost, že můj díl nájemného zaplatí, jsem s díky odmítla. Přesto fakt, že mi po sestěhování budou chybět v měsíčních výdajích nejméně čtyři tisíce korun, jsem prožívala dost těžce. Vladimír se tehdy jen smál a říkal: "Ty jsi to ještě nepochopila?! Pokud žiješ v přesvědčení, že ti měsíčně budou chybět čtyři tisíce, tak ti to vesmír milerád dopřeje. Změň své myšlení a přístup k tomu, co opravdu chceš. Nevnášej do toho pocity nezdaru a svých strachů. A pak uvidíš." Tenhle vnitřní přemet ve vnímání o 180 stupňů byl pro mě téměř traumatickou záležitostí. Mám silně analytické a logické myšlení. Měsíční výkaz nákladů a výdajů domácnosti byl jasně daný, seškrtala jsem ho na minimum, přidávat nebylo z čeho, tak jak by to asi tak mělo vyjít? Rozumových výmluv, že není jak situaci vyřešit, byly desítky. Když to rozum vysílením a vymýšlením různých variant konečně vzdal, řekla jsem si, že stejně nemám žádnou jinou možnost, než si bájně představovat, jak všichni spokojeně žijeme v novém bytě a vše je zalito sluncem, včetně financí, a začala jsem se podle toho skutečně chovat. Jakoby to tak už bylo. V následném měsíci se můj pocit zmaterializoval a v peněžence mi mimochodem naopak čtyři tisíce přebývaly.

Jak jste toho docílila?

Ujasnila jsem si, že v bytě, do kterého se máme stěhovat, chci s dětmi a Vladimírem opravdu žít. Došlo mi, že naše společné soužití bude přesně to, co jsem celý dosavadní život od rodinné pospolitosti očekávala. Láska, radost, společná tvorba všeho, co přijde. Přestala jsem úplně řešit strach o finance a pevně jsem se zakotvila v jistotě, že s penězi vyjdu a život mě podpoří. Ani na chvíli jsem nezapochybovala, že se to nepodaří. A pak se začaly dít věci. V práci mi zvýšili plat, ubyly mi některé finanční výdaje, soud stanovil mému exmanželovi povinnost platit pravidelné měsíční příspěvky na děti. Jakmile jsem odložila strach a zrazující rozum, a naopak se odvážně otevřela životu a citu, vše se proměnilo jak mávnutím kouzelného proutku. Tehdy mi došlo, v jak nesmyslném modelu myšlení a pocitů jsem do té doby žila. Že všechno funguje úplně naopak, než nás učili a než v co jsem věřila. Život totiž proudí zevnitř ven – nikoli naopak. My lidé se často chováme tak trochu jak blázni. Navenek se honíme za rádoby ověřenými jistotami, za hmotnými věcmi typu nové vzdělání, nový dům, nové auto, nová dovolená, nové manželství, a domníváme se, že jsou naší cílovou životní metou i nositeli štěstí. Ovšem naše skryté touhy vedou spíš k záležitostem neviditelného charakteru. Toužíme po lásce. Po zdraví. Po krásných a naplněných vztazích. Po smyslu života. Po radosti. Ruku na srdce: kolik energie jsme schopni vložit do úsilí, abychom získali to, co je viditelné? A kolik energie vkládáme do toho, co je neviditelné podstaty, ale přitom pro náš život podstatné?

Vraťme se ještě k Vladimírovi. Když se na plné obrátky rozjela jeho léčitelská praxe a denně jej navštěvovaly zástupy nemocných lidí, času pro sebe mu moc nezbývalo. Zvládal do toho všeho ještě malovat?

Když jsem se s ním v roce 2011 seznámila, tak vedle zdravotních konzultací ještě trochu stíhal malovat a vést vyvážený osobní život. Ale čím více se o jeho aktivitách dozvídala veřejnost, tím více se prostor pro malování a životní kratochvíle zužoval. K první zásadnější změně týkající se zkrácení jeho volného času došlo po vydání knihy "Minulost je mrtvá, život začal právě teď. Ráda na to období vzpomínám. Knihu tehdy psal Vladimír ručně, obyčejnou tužkou, aby text šel gumovat a přepisovat. A já poctivě všechny jeho texty v různých variantách zaznamenávala do počítače a editovala je. Zpočátku pro něj bylo poměrně těžké některé duchovní obrazy vyjádřit ve slovech, protože to, co chtěl sdělit, se zdálo být nad obyčejné lidské chápání, ale snad se nám to nakonec podařilo. Vydané knihy si následně všiml Tomáš Klus. Skamarádili jsme se, začali se stýkat a nakonec Tomáš napsal Vladimírovi předmluvu k další knize "Život naživo", která je plná konkrétních případů uzdravení onkologicky nemocných lidí. Tehdy nastal zásadní zlom. Kniha se stala velmi prodávanou a díky pořadu Duše K s Jaroslavem Duškem s více než milionovou sledovaností se stal Vladimír mediálně známou osobností. Telefon mu vyzváněl od rána do noci, všední dny, víkendy nevyjímaje, bytem znělo pípání SMS a příchozích mailů, denně jsme odepisovali přibližně na padesát žádostí. Vladimír na své milované malování musel úplně zapomenout. Došlo to až do takového extrému, že musel do ateliéru jezdit taxíkem, protože na něj v tramvaji čekali lidé, aby jim udělal diagnózu a poradil, kudy dál. Ze stejného důvodu jsme se začali vyhýbat i společenským akcím a svůj volný čas jsme trávili ponejvíce v přírodě. Vladimír si potřeboval alespoň trochu odpočinout a nabrat sil, ne stále jen diagnostikovat a pomáhat. Na jednu stranu rozuměl potřebám lidí, chápal, jak nesnesitelná je pro člověka, který chce žít, informace, že má před sebou jen několik týdnů života. Na druhou stranu mu to ale ukrajovalo z jeho vlastního života a soukromí, odebíralo volný čas na malování, cestování a bytí jen tak. Každý den tak byl silně nucen projevovat zdravou rovnováhu.

To si umím představit.

Do ateliéru odcházel na šestou hodinu ranní, domů přicházel mezi šestou a sedmou večerní. Po nocích jsme denně odpovídali na žádosti lidí. Dva víkendy v měsíci jsme se věnovali sami sobě, dětem a životu. Další dva víkendy byly vyhrazeny pro HOSTINY, celorepublikové besedy s lidmi, na které se nedostalo při běžných konzultacích. Řekla bych, že Vladimír sloužil životu velmi obětavě a na hranici snesitelného. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme spolu před přednáškami sedávali schovaní v autě se zatmavenými skly a nevycházeli z něj dřív, než to bylo nezbytně nutné. Cesta od auta do šatny totiž trvala pokaždé hodně dlouho, neboť ho na ní lidé zastavovali, žádali ho o kontakt a volné místo v diáři. Nebylo v lidských silách všechny požadavky uspokojit. Občas se stávalo, že na Vladimíra byli lidé naštvaní. Dožadovali se jeho pozornosti, a když se na ně nedostala řada, posílali mu fotky svých blízkých a vyčítali mu, že bude moct za jejich smrt. A to i přesto, že Vladimír pracoval tak intenzivně, jak málokdo z nás, a snažil se lidem stále dokola vysvětlovat, že všechny principy potřebné k uzdravení jsou popsané v jeho knihách a videích, které jsou zdarma dostupné na internetu. Marně opakoval znovu a znovu, že se zvládnou vyléčit sami, pokud nebudou duchovně líní a stanou se vědomými tvůrci svých životů. Motivoval je a povzbuzoval, aby si na to, co je uzdraví, přišli sami. V tom byl naprosto jedinečný. Jenže změnit návyky, způsob uvažování i reagování na vnější okolnosti, to je panečku královská disciplína. Ne každý je ochoten se jí zúčastnit.

Léčil pacienty i energeticky?

Většinou jen ty, kteří byli vážně nemocní a měli takové bolesti, že se nedokázali soustředit na nic jiného. Ve chvílích sužujících bolestí totiž člověk jen těžko dokáže přemýšlet sám nad sebou a o důvodech, které ho dovedly k nemoci, svou bolestí je doslova paralyzován. Plus ty, kteří byli ve velké dojezdové vzdálenosti od jeho ateliéru. Energeticky na dálku ostatně léčil i moji maminku, která se potýkala s rakovinou prsu. Zajímavé bylo, že dokázala pokaždé s naprostou jistotou poznat, kdy jí Vladimír energií posílá, a kdy ne. A to ačkoli nikdy nečetla žádnou esoterickou nebo duchovní literaturu a nezajímala se o principy léčení a léčitelství. Ve smluvený čas si prostě jen sedla do křesla, uvolnila se a čekala. Když energetický kontakt nepřicházel, zavolala mi a vyčítavě řekla: "Co se děje? Je pět hodin a já nic zvláštního necítím. Že jste na mě zapomněli?!" Nikdy se nezmýlila. Tvrdila, že když na ni Vladimír na dálku působí, cítí, jak jí do srdce vstupuje blažené zlatavé světlo a teplo, které se jí rozlévá do celého těla a léčí ji. Maminka nejenže dokázala bravurně předávanou energii vnímat, ale dokonce sama přišla na to, co je skutečnou příčinou její nemoci i co přesně má udělat pro to, aby se uzdravila. Vše uvedla do života a od té doby je – děkuji za to - zdravá.

Jak Vladimírovo léčení probíhalo? Byly rady, které pacientům dával, hodně podobné, nebo se nějak zásadně lišily?

Ve Vesmíru existují určité zákonitosti, které jsou pro všechny absolutně stejné, jako je kupříkladu pravidlo svobodné volby, nebo příčiny a následku. Ta se obejít nedají. Jelikož je však příčina onemocnění u lidí vždy jiná, je třeba s každým pracovat na individuální úrovni. A jak léčení probíhalo? Než se Vladimír s dotyčnou osobou setkal, ujistil se, že může zasáhnout do léčebného procesu a že ona osoba projevuje neochvějnou chuť žít a něco pro to také fakticky udělat. Převzít odpovědnost za svůj život do svých rukou a proměnit vše, co v něm tlí nemocí do jiskřivého zdraví. Co si budeme říkat, ono to není úplně jednoduché. Pro uzdravení je často nutné změnit celou řadu dosavadních návyků, dát pod drobnohled svůj způsob uvažování, cítění i jednání, pročistit vztahy a zaměřit se na lásku nejen k bližním a všemu kolem nás, ale především k sobě. Rychlost uzdravení pak většinou přímo souvisí s mírou použité lásky, a to i ve vztahu k nemoci. Na konci léčebného procesu jste pak úplně jiný člověk, než na jeho začátku. Proměníte se nejen na těle, ale i na duchu.

To se asi ne každému líbilo.

Máte pravdu. Dost lidí, kteří Vladimíra navštěvovali, si původně představovalo, že se u něj v ateliéru prostě jen pasivně posadí do křesla, on nad nimi zamává rukama, prodá jim nějaké zázračné tinktury a oni se samovolně vyléčí, bez jakékoli vlastní námahy. To ale bylo na hony vzdálené realitě. Vladimír nebyl žádný kouzelný čaroděj, ani prodavač lektvarů. Snažil se lidi jejich vlastními nástroji dostat zpět k sobě, do jejich vědomí, do duchovního světa energie, z níž jsme všichni vzešli. Jakmile se tam totiž vrátíme, přestaneme neustále na něco pasivně reagovat a místo toho začneme svou realitu aktivně tvořit. Jedině ve vědomém stavu jsme schopni svobodně se rozhodnout, kým chceme v daném okamžiku být a začneme podle toho svůj život modulovat, třeba právě směrem do zdraví.

Minule jste mi naznačila, že dokázal vidět lidskou auru. Popisoval vám někdy, jak energeticky vypadá rakovina?

My lidé jsme v podstatě tekutým světlem, které v nás bez ustání proudí a udržuje nás při životě. Vibrující elektřina je světlem a voda v našem těle je magnetem. Žijeme-li v harmonii, v elektromagnetické rovnováze, tělem přirozeně a bez zábran proudí čistá a léčivá lymfa, která do sebe postupně natahuje veškeré toxiny uložené v těle a odvádí je do krevního řečiště, odkud putují z těla ven. Problém nastává, pakliže lymfa neprotéká naším tělem volně, naráží na zábrany, které jsme si v těle způsobem svého bytí vytvořili a na určitých místech se hromadí. Tyto energetické toky západní medicína zná pod termínem lymfatický systém, východní medicína je popisuje jako čakry a meridiány. A právě tam je možné včas zahlédnout zárodky budoucích nemocí, skrze aurické vyzařování. Ale abych odpověděla na Vaši otázku, Vladimír vyzařování rakoviny připodobňoval k černým dírám ve vesmíru.

Dá se vysledovat, jak se naše chování, myšlení a cítění nakonec projeví na fyzickém těle?

Dá. Hodně zjednodušeně to uvedu na příkladu jedné Vladimírovy klientky, pro kterou byla typická prostořekost, arogantní nadřazenost, neustálá kritika a hodnocení, rozumové postoje zbavené lásky, sobeckost, závist až nenávist. Byla prototypem věčné bojovnice – hlasitě válčila s lidmi, se svým okolím, sama se sebou, se životem a dokonce i s bohem. Vše razantně odmítala, neustále nadávala a obviňovala druhé za svůj zpackaný život. Onemocněla nádorovým onemocněním hrtanu, včetně hlasivek. Ačkoliv jí Vladimír trpělivě vysvětloval důležitost čistých úmyslů i vnitřních postojů, podle kterých se řídí samočinné zákony stvoření, měla problém to trvale přijmout. Nemoc se sice podařilo zažehnat, ale vzhledem k tomu, že časem sklouzla zpět ke starým nezdravým návykům, za pár let se jí onemocnění vrátilo.

Jakým způsobem s ní tehdy Vladimír pracoval?

Snažil se jí vysvětlit, že každá myšlenka, kterou ze sebe vyšleme ven, přitahuje vše s ní stejnorodé, sílí při každém opakování a zůstává s námi neodlučně spojena. Může nás zatížit, nebo také oblažit, ale vždy jen podle toho, jaký náboj jsme do ní vložili. Proto jí doporučoval chránit čistotu slova, nemluvit neuváženě, nepravdivě a zhoubně, a místo toho se soustředit na podporu krásy a lásky. Protože i lidské slovo je v konečném důsledku čin, který nejprve utváří formy v neviditelnosti, odkud následně působí na vše pozemské. Tyto činy nenastávají jen podle faktického slovního znění, ale i podle čistoty úmyslu řečníka. Přesvědčoval ji, že tvrdošíjným popíráním odpovědnosti za svůj život nic nevyřeší, protože každý člověk je duchovně odpovědný za vše, co koná. A to již od fáze původního úmyslu, nikoliv až po provedení činu, který je pouze důsledkem jeho rozhodnutí. Vysvětloval jí, že naše životní volby jsou sice pokaždé svobodné, avšak jejich následky bývají obvykle nezvratné. Pokud se rozhodneme pro život v lásce, půjdeme cestou duchovního vzestupu. Rozhodneme-li se ovšem promarnit svůj život setrváváním ve vzdoru, ve věčné nespokojenosti, ve vězení myšlenek a účastníme-li se tak zbytečných válek z rozdílnosti, z oddělenosti, ze strachu či z touhy ovládat, výsledek tomu bude odpovídat.

Jak to dopadlo?

Při druhém návratu nemoci se tato paní rozhodla svěřit svůj život do rukou jiného léčitele, který - na rozdíl od Vladimíra - po ní žádné změny v chování nevyžadoval. Ten jí prodal jakýsi předražený přístroj, před kterým měla v bolestech nehnutě sedět a čekat, až jí uzdraví, a čarovnou tinkturu, po níž se přiotrávila a skončila v nemocnici. Tam v bolestech a ve válečných podmínkách, které si v nemocničním pokoji sama vytvořila, zemřela. Její příběh je potvrzením toho, že způsobem našeho bytí si zároveň vytváříme okolnosti jak našeho života, tak smrti. Umíráme přesně podle toho, jak žijeme.

I Vladimír Kafka před pěti lety zemřel, ale jeho záznamy z besed se dodnes těší velkému zájmu, protože to, co říkal, je stále platné. Myslíte si, že si života užil plnými doušky?

Na to se spolehněte, jeho pozemský život byl nadmíru pestrý a bohatý. Myslím, že v množství zážitků mu mohl směle konkurovat snad jen Jára Cimrman! Kromě ničím neošizeného bohémského života akademického malíře se stihnul oženit, zplodit s manželkou k jejím dvěma dětem dvě děti vlastní, přestěhovat se do tři sta let staré hájovny na Šumavě, rozvést se, poznat mnoho nových žen, několikrát změnit místo svého působení, procestovat spoustu nových zemí, ztratit se v peruánském pralese, žít nějakou dobu s indiány, být na chvíli pražským bezdomovcem a dokonce přijít o část svých nohou. Zkušeností, které tady nasbíral, bylo bezpočet.

Co se mu stalo s nohami?

Sice měl od dětství cukrovku, ale ta nestála za ztrátou jeho nohou. Na vině byla nevěrnost jeho duši a také neschopnost opouštět vztahy se ženami, které ho nejen nenaplňovaly, ale byly vzájemně likvidační na duchu. A tak se mu jednou stalo, že místo toho, aby ze vztahu včas odešel, dokud měl ještě nohy, ukončil ho až poté, co mu jeho tehdejší přítelkyně přejela nohu autem. Do levé nohy se mu dostala infekce, vznikla gangréna a přišel o její část. Totéž v bleděmodrém se odehrálo i v roce 2011. Byl v dalším nefunkčním vztahu, který neslavně skončil amputací nohy tentokrát pod pravým kolenem. Vladimír k tématu ztráty končetin vždy s úsměvem dodával, že musel přijít o nohy, aby se konečně pohnul z místa do vlastního sjednocení, do svého středu. Nijak se v tomto stavu ale nelitoval! Byl si dobře vědom toho, že vše, co se mu stalo, bylo zcela v jeho režii. V životě platí pravidlo, že čím opravdovější jste, tím jsou vaše životní vzlety vyšší a pády hlubší. Respektoval to. Za ztrátu nohou byl v jistém smyslu dokonce vděčný. Protože když se člověk propadá do svých nejtemnějších koutů, pozná tam nejdokonaleji nejen své okolí, ale především sám sebe. A co se týče zmiňované cukrovky, ta za dobu našeho sedmiletého vztahu postupně odezněla. Vždycky když vstupoval do ordinace kvůli pravidelné kontrole cukru v krvi, již od dveří na lékařku s hlasitým smíchem radostně pokřikoval: "Miluji, a proto u mě cukrovka nemá šanci!". Byla to pravda. Obojí.

Zdravotních komplikací na sobě tedy prožil poměrně hodně, proč se také nevyléčil?

Jak už jsem říkala, cukrovka ho během našeho vztahu opustila. V případě levé nohy se mu podařilo proces ganrény zastavit na úrovni prstů, v případě pravé nohy až pod kolenem. Co se týče samoléčby, Vladimír vždycky říkával, že jedinou bytostí, které s jistotou nedokáže pořádně pomoci, je on sám, protože do sebe s nadhledem a bez emocí nevidí. Jen stěží tak může rozlišit, jestli se na sebe dívá z pozice pozorovaného nebo pozorovatele. Ostatně to je také důvodem, proč lékaři nemohou operovat své blízké. Brání jim v tom přílišná citová angažovanost a neschopnost dívat se na operační zákrok z dostatečného nadhledu.

Kdysi jste byla také hodně skeptická, co se léčitelství týče. Vzpomenete si na chvíli, kdy jste získala první důkaz, že máte svůj postoj zcela přehodnotit?

První signál, že je něco jinak, jsem zachytila hned při našem prvním setkání s Vladimírem. Jak se vršily případy uzdravených klientů jeden na druhý, opouštěla jsem postupně názor, že jde o nějaké záhadné náhody nebo obyčejný placebo efekt. Přiznám se ale, že jednou jedinkrát jsem byla natolik fascinována příběhem jedenáctiletého kluka, kterému po pár měsících dorostla kost na předem určeném místě, že jsem chtěla vidět rentgenové snímky. Chlapec se s malformací kyčle již narodil. V jeho kyčelní kosti zela malá prohlubeň, vinou které nedosedala pravá stehenní kost tak, jak by měla do kyčelního kloubu a postupně se to projevovalo na délce pravé nohy, krutou bolestí hlavy i páteře. U lékařů a fyzioterapeutů byl jako doma, ale ani ti se nedokázali shodnout, zda už nastal správný čas pro operaci, nebo jestli bude výhodnější počkat, až chlapec vyroste. Do složité operace se navíc nikomu nechtělo. Po několika návštěvách u Vladimíra se otvor v kosti zacelil. Chlapec se tak vyhnul komplikované operaci s možnými nepříjemnými zdravotními následky a čekalo ho už jen fyzioterapeutické cvičení, které mu mělo pomoci dostat tělo do rovnováhy.

Někde jsem četla, že váš muž předvídal svou smrt. Je to pravda?

Je. Delší čas, trpělivě a ne příliš okatě mě na ni psychicky připravoval. Já ale byla totálně hluchá. Poslední měsíce mi říkával, že ho pobývání na Zemi už tolik nenaplňuje a že je tady v podstatě jen kvůli nám. Vše, co měl předat, už prý energeticky otiskl do prostoru a teď je třeba, aby každý začal pracovat sám na sobě s tím, že on nás bude nepřetržitě a s láskou podporovat seshora. V prostorách, kam se po své smrti dostane, údajně bude mnohem více prospěšný. Navíc bude moci tvořit i bez nohou a pouhým pocitem, přičemž se může kdykoli ocitnout kdekoli si zamane. Jeho řeči jsem nebrala vážně, a vždycky jsem mu odvětila, že teď rozhodně nemůže nikam odejít, protože jsem vsadila celý svůj život i život dětí na jednu kartu. A tou je on. Že jsme toho společně už dost překonali a že to nejlepší máme teprve před sebou. On se na mne vždy velkoryse podíval a trpělivě mi připomenul, že smrt přece není zlá, že je to jen změna formy bytí, jiná forma existence. Že z pohledu stvoření je délka lidského života pouhým mžikem, čas v něm není rozhodující, takže i naše odloučenost bude trvat jen chviličku. Sáhodlouhý proslov na toto téma měl i den před svou smrtí, ale já jeho vzkaz včas nerozklíčovala.

A jak zemřel?

S Vladimírem jsme měli takový zvyk, že ten, kdo má narozeniny nebo svátek, obdarovává ty, kteří je nemají. Jakási oslava naruby. Na svůj svátek 16. 4. jsem se tedy po sedmi letech rozhodla ukončit majetkové vypořádání s bývalým manželem, byť jsem tím přišla o ohromnou sumu peněz. Měl to být dar pro Vladimíra k mému svátku. A nový začátek pro nás všechny. Kvůli potřebné dohodě o ukončení soudních sporů jsem ale na svůj sváteční den přišla domů až pozdě večer, takže jsme oficiální oslavu museli o den posunout. Jakmile jsem Vladimírovi uzavření své majetkové minulosti slavnostně oznámila, měl z toho úlevnou a nepředstíranou obrovskou radost. Gratuloval mi, protože tím aktem prý došlo k něčemu významnému - podařilo se mi přetnout těžký karmický uzel. Doslova řekl: "To budeš koukat, co se teď bude dít! Každému zůstane, co zůstat má a tvé rozhodnutí odstartuje úplně nový začátek." Sotva to dořekl, okamžitě mi proběhlo hlavou, že mluví o smrti a tak jsem se ho zeptala "zda kvůli tomu někdo nezemře?" Podíval se mi přísně do očí a povzdechl si: "Chceš mi snad říct, že po tolika letech jsi smrt ještě nepochopila? Zastyděla jsem se a odešla mlčky do kuchyně připravovat večeři. To, co se dělo následně druhý den, bylo skutečně novým začátkem. Doslova a do písmene. Akorát v jiné podobě, než jsem si představovala.

Co se stalo?

Na další den jsme s Vladimírem a dětmi naplánovali hostinu v restauraci, která měla být oslavou našeho společného nového začátku. Než jsem však stihla dorazit domů ze zaměstnání, Vladimír se uprostřed našeho obývacího pokoje, s kyticí v ruce, rozhodl spojit se světlem života a odejít z tohoto světa. Oficiálně skonal na akutní infarkt, který neměl fyzickou příčinu. Později jsem se z úst patoložky, která netušila, kdo je Vladimír Kafka, dozvěděla, že jeho odchod patřil do kategorie náhlých a nečekaných odchodů, které se odehrávají na pomezí nebe a země, a nedá se tak s nimi absolutně nic dělat. Prý se čas od času stane, že zdravému člověku zničehonic "vypne" srdce. Vladimír se tak z vteřiny na vteřinu prozářil z pozemského života rovnou do nebeských výšin a splynul tak se světlem, prostřednictvím kterého dosud léčil. Až později mi došly i další souvislosti jeho odchodu a že vlastně nebylo cesty zpět.

Jaké?

Jeho schopnost pomáhat lidem byla ke konci jeho života stále intenzivnější a intenzivnější. Zatímco v minulosti trvalo vyléčení z rakoviny v průměru okolo půl roku, čas se postupně zkracoval až do fáze, kdy těžce nemocným lidem zmizely rakovinové nádory třeba jen po dvou návštěvách. Vladimír z tohoto zrychleného procesu léčení neměl zrovna radost a říkával: "Je to příliš rychlé. Tak rychlé, že lidé nemají dostatečný čas sami se sebou pracovat, to není v pořádku!" Ostatně jeho poslední pacientkou byla moje blízká příbuzná, které k uzdravení stačil pouhý jediný kontakt s ním. Přitom měla tak moc zanedbanou rakovinu prsu v terminálním stadiu, že ani Vladimír si nebyl jistý, jestli jí vůbec dokáže pomoci. Sešel se s ní den před její operací, která byla naplánována na 17. 4. Těsně po operaci mi ještě stihl zatelefonovat, ať se nebojím, že vše dobře dopadne, pokud má příbuzná udrží své vnitřní světlo. O několik hodin později sám Vladimír navždy splynul se světlem života. A moje příbuzná od té doby nese své vnitřní světlo dál s nebývalou pokorou i vnitřní láskou nemající hranic.

Co byste vzkázala lidem, kteří svého nejbližšího již ztratili a nedokážou se s tím ještě stále psychicky vyrovnat?

V našich životech se sotva najde událost tolik strachem odsouvaná a zároveň tak spravedlivě nevyhnutelná, jakou je smrt. Přitom je pro nás mimořádně důležitá, stejně jako naše zrození, se kterým je úzce spjata. Vězte, že smrt je pouhou změnou perspektivy lidského ducha. Je návratem k vlastní podstatě. Duše, která došla na konec své pozemské pouti se rozhodne zemřít a následně se znovu projevit v novém prostoru, čase a životních okolnostech. Tak na ni, prosím, nahlížejte. Ne jako na nějaký tragický trest, chybu, selhání, ztrátu nebo definitivní konec. Vždyť každý konec v sobě zároveň nese světlo nového začátku. Smrt je jen bránou do nové sféry bytí. Nezapomínejte, že láska, která mezi Vámi a tím, kdo tento svět opusil, nemůže nikdy zemřít. Nikam neodchází. Ani se nikam neztrácí. Jak zlatavá nit dál propojuje světy viditelné s neviditelnými a boří tak mýtusy o bariérách, které jsme mezi nimi nesmyslně postavili my lidé, vinou své neznalosti o významu smrti. Smrt skutečně není ničím jiným než přirozeným doplněním života v jeho plné celistvosti. Je pro nás příležitostí zahlédnout sama sebe na všech úsecích naší duchovní cesty, kterou jsme směli projít a během níž jsme nasbírali cenné zkušenosti do mozaiky věčného života. 

Proč děti?

Kapitola z knihy Mistři života (bez jazykových korektur).

"Každá bytost na Zemi zde má prožít svoji nezaměnitelnou životní zkušenost. Aktivovat svůj životní úmysl a následně ho prožít v praxi je naším vyžádaným úkolem, který jsme si sami před příchodem na Zemi zvolili; v podstatě jde o naši službu životu." Vladimír Kafka

Proč smrtelná nemoc potkává i děti? Co je to za podivně zvrácenou spravedlnost, vždyť jsou ještě nevinné a nezaslouží si takový trest! Jakpak tohle může Bůh dopustit? Tyto a mnohé jim podobné dotazy slýchávám na svých HOSTINÁCH s železnou pravidelností. Dokonce bych si troufl říct, že jde pravděpodobně o nejfrekventovanější otázky vůbec. Náš rozum se v této situaci absolutně neorientuje. Marně hledá nějaký vnější, zjevný a logický důvod, kterým by dokázal osvětlit zákeřné napadení bezbranného dítěte těžkým onemocněním.

V minulém roce jsem přijal pozvání na besedu do čajovny v menším městečku poblíž Prahy. Během HOSTINY jsme společně s hosty rozmlouvali o všem možném, pochopitelně asi nejvíc o příčinách onemocnění rakovinou a také o souvislostech mezi zdravím a způsobem života. Po besedě jsem ještě chvíli odpovídal na soukromé dotazy a podepisoval knihy. Při té příležitosti mě požádala jedna sympatická žena, zda bych byl ochoten pomoci její pětileté dceři Jarušce, které byl před dvěma lety diagnostikován nádor v hlavě. Lékaři tehdy moudře ustoupili od invazivní léčby, aby jí zbytečně nezpůsobili tragickou vedlejší zdravotní újmu. Mohli jsme tedy rovnou domluvit termín návštěvy.

O pár dní později ke mně do ateliéru zavítali mladí manželé společně s Jaruškou a její mladší sestřičkou. Na setkání jsem se moc těšil, protože na jednu stranu mi zdravotní stav Jarušky z vyprávění její maminky připadal v mnohém dost neobvyklý, na druhou se mi ale nezdál být ani zdaleka tak beznadějný, jak by se dalo při tak závažném onemocnění předpokládat. Rodiče se usadili do křesel a holčičky se jaly zkoumat terén v ateliéru. S velkým zaujetím si prohlížely hotové obrazy, rozdělaná plátna, malířské štětce, pastely i barvy, aby si ode mne za pár minut vyžádaly čisté papíry, na které započaly pastelkami kreslit vlastní výtvory.

Zatímco děvčata tvořila, rodiče mi stihli dopodrobna popsat zdravotní potíže své dcery. Byli celí sevření z obav o ni i z lékařských prognóz, které žel byly jednoznačné a nevzbuzovaly příliš optimismu. Lékaři Jarušce nedávali naději na uzdravení, spíše naopak. Proto se rodiče rozhodli, že vytvoří Jarušce odpovídající domácí prostředí, takové, kde jí svou péčí dokážou co nejlépe ochránit. Přitom si ale nevšimli, že jí v dobrém úmyslu a ze snadno pochopitelných důvodů nedovolili normálně žít.

Jaruška měla rodiči zakázáno chodit do školky mezi své vrstevníky, musela dodržovat přísnou životosprávu, ve všem měla nadstandardní úlevy a hlídaná byla doslova na každém kroku. Žila v láskyplném a ohleduplném vězení, kde se po dobu předlouhých měsíců točilo téměř vše jen a pouze okolo její nemoci. Nedalo se to dost dobře přehlédnout a svým dětským způsobem si to uvědomovala i ona sama. Rodiče jí z lásky a ze strachu bránili užívat si naplno přítomného života, takže tím pádem nedopřáli radost ze života ani sobě. Tento neveselý stav měl samozřejmě zdrcující vliv na celou rodinu, a tak se postupně začaly hlasitě ozývat dlouhodobě nahromaděné a dosud neřešené rodinné problémy, které narůstaly až do konfliktních rozměrů.

Když rodiče dohovořili, požádal jsem je, jestli by mohli s mladší dcerkou odejít na krátký čas někam ven, abychom mohli zůstat s Jaruškou o samotě a otevřeně probrat všechny její pocity z nemoci. Ochotně mi vyhověli, a tak nic nebránilo tomu navázat bližší kontakt.

Na každou položenou otázku mi Jaruška odpovídala upřímně a s nepředstíraným zájmem, takže během chvíle bylo naprosto zřejmé, co ji nejvíc tlačí na duši. Přede všemi se cítila být nejprve nemocná a teprve na druhém místě se strachem milovaná. Nebylo to pro ni nijak zvlášť povzbuzující, ale během dvouletého soužití v ochranářsky vyprojektovaném prostředí si na to zvykla a s tímto hodnocením se ztotožnila. Často slýchávala hovořit své rodiče i jiné dospělé o sobě jen ve spojení s nemocí a citelně vnímala, že je pro ostatní důvodem ohromných starostí a obav. Byla z toho dost rozmrzelá a bolestivě smutná, protože se domnívala, že svou nemocí trápí rodiče, kteří ji velmi milují a snaží se ji bránit před nebezpečím. Reakce Jaruščina nejbližšího okolí zkrátka nebyly k životu podněcující a k radosti inspirující. Kamkoliv s maminkou zavítala, všude jí na potkání projevovali lítostivou účast. Ať už to bylo v obchodě, nebo na hřišti, kam si chodívaly s maminkou občas pohrát s jinými dětmi, či u lékařů na běžné kontrole, kde se jí vždy z přemíry emocí a informací udělalo vyloženě zle. Připadala si jako zdroj nemoci a trpěla za to pocitem svírající viny. To jí samozřejmě na zdraví nepřidávalo.

Během mnohaleté práce s nemocnými jsem si ověřil, že každému z nás, bez rozdílu pohlaví i věku, pomáhá stanovit si krátkodobý horizont s nějakým snadno splnitelným cílem, k němuž při tvorbě zdraví směřujeme. Po jeho dosažení si pak určíme další dosažitelný výhled. Při těchto postupných a nenáročných krocích začneme pomalu objevovat své dávno zapomenuté schopnosti, vnitřní sílu i radost okamžiku a nakonec získáme na svoji nemoc i zcela odlišný pohled. Dosáhnout během týdenního horizontu vytčeného a nemoci uzpůsobeného cíle, je v lidských silách každého jedince. Vymýšlet plán "na věky" nikam nevede. Už jen proto, že na příliš vzdálený konec nemusíme být schopni dohlédnout, tudíž můžeme vnímat námi vynaloženou energii jako předem neúspěšnou, zbytečnou a rozptylovat ji mnoha nedůležitými detaily. Vtisknout smysl té nejbližší budoucnosti je prvním krokem na cestě do zdraví. Samozřejmě s přihlédnutím k aktuálnímu zdravotnímu stavu, který nemusí být pokaždé povzbudivý.

Pokusil jsem se o to tedy i u Jarušky. Položil jsem jí otázku, co by jí právě teď udělalo největší radost. Spontánně odpověděla: "Aby maminka byla šťastná a zase se smála!" A bylo to venku! Vysvětlil jsem Jarušce, že k tomu, abychom tohoto stavu docílili, budu nezbytně potřebovat její osobní podporu a účast. Protože její maminka není smutná kvůli její nemoci, jak si celou dobu nesprávně myslí, nýbrž proto, že ona sama potřebuje naléhavě pomoc!

Vytřeštila na mě nevěřícně obrovské modré oči. Až dosud byla zvyklá slýchat jen o vlastních potížích, ještě nikdy nebyla vyzvaná k tomu, aby se ona sama stala zdrojem zdraví nebo pomoci pro ostatní. Domluvili jsme tedy spolu spiklenecký plán na ochranu maminky s tím, že mi při další návštěvě sdělí, jakým způsobem se jí podařilo maminku rozesmát.

Mým záměrem bylo vytvořit Jarušce zcela nový obraz toho, kým může být. Chtěl jsem, aby si jasně uvědomila, že je tvůrcem zdraví a nikoli nemoci! Tomu jsem vše podřídil. Nemoci jsem věnoval pozornost pouze pětiminutovým přikládáním rukou, zbylý čas jsme dohromady s rodiči strávili plánováním zásadních změn v jejich životě. I v tomto případě se potvrdilo, jak moc důležití jsou při léčbě dítěte rodiče, především maminka, jejíž mateřská síla je skutečným koridorem pro světlo. Mateřství je vždy tou nejléčivější esencí pro zdraví dítěte a ani Jaruška nebyla výjimkou.

V následujících týdnech rodiče poctivě naplňovali předem dohodnutý postup, když Jarušce přidali svobodu a ubrali jí něco ze strachu z nemoci, jímž byla doslova svázaná. Společně začali uskutečňovat podstatné životní změny, které se promítaly do fungování celé rozvětvené rodiny. Důsledek této transformace na sebe nenechal dlouho čekat. Jaruščin zdravotní stav se během několika málo měsíců stabilizoval a postupně se začal ubírat směrem ke zdraví. Na dětech jsou změny ve vědomí i ve zdraví nejrychleji patrné, proto jsme mohli po víc jak půl roce naše konzultace po vzájemné dohodě ukončit. K úplnému doléčení bylo totiž třeba už jen udržet nastoupený směr, aby se zdraví mohlo projevit v plné záři. To však již spočívalo na každodenním úsilí přímých aktérů tohoto příběhu a především na existenci, nikoliv na mně.

Představme si, že existence trvá věčně. Bez přerušení pokračuje a proudí dál s námi i bez nás. Prostě byla, je a bude. Není podmíněná naším životem. Je zde otevřena pro život, ale zároveň jím není nijak omezována. Je jednoduše k dispozici každému z nás od počátku věků. My lidé do ní po tisíciletí opakovaně vstupujeme jako do proudící řeky, a to pouze na omezenou dobu a pokaždé do přesně vybraného místa. Během času, který zde prožijeme, svým způsobem všichni něčím existenci poznamenáme. Otiskneme se do ní, čímž ji trochu pozměníme. Předáme jí trochu "něčeho z nás". To "něco z nás" mohou být naše úmysly, city, emoce, myšlenky, pocity, slova a činy, které v životě používáme jako nástroje k tomu, abychom zde mohli být. Na naše propojení s existencí tak můžeme pohlížet podobně jako na tvorbu malíře v ateliéru života, který pro namalování jednotlivých obrazů také používá různé štětce, rozličné barvy i plátna, jež mají vliv na výsledné dílo.

Asi se shodneme, že nejmocnější tvůrčí silou existence je láska. Pokud tuto nejčistší sílu z nějakého důvodu nepoužíváme, probouzíme strach. Strach se pak do existence promítne jako tah štětcem nespokojeného malíře a na plátně působí jako skvrna nebo stín. Tento stín nespokojenosti je však náš. Patří k nám. Odvíjí se směrem od nás do existence jako obraz neprojevené lásky, jíž nahradil strach. Našimi životy nás doprovází tak dlouho, dokud tento stín nerozpoznáme jako odraz vlastního světla, kterým bez výjimky všichni jsme. Existence umožní každému z nás spatřit svůj stín v odrazu právě probíhajícího života, o to nemusíme mít obavy. A zrovna tak nám umožní tento stín prosvítit křišťálově křehkou láskou.

Je dobré mít na paměti, že náš současný život je obrazem, který jsme na plátno existence rozmalovali ještě dříve, než jsme do něj svým narozením vstoupili. Díky práci na tomto obraze, již vykonáváme během našeho života, jsme schopni fakticky rozpoznat, kým doopravdy jsme. Vlastnímu životu se nelze vyhnout. Není to prostě možné. Zrovna tak není možné obejít lásku, i když ji třeba dočasně nepoužíváme. Vždy si nás k sobě přitáhne ohromnou silou, a to zejména tam, kde dlí nevyužitá či neprojevená. Právě náš stín, kterým může být nemoc nebo smrt, nám poskytuje příležitost tuto lásku v životě použít, poznat ji a pochopit prožitým životem!

Rád bych, aby z mých slov bylo jasně patrné, že zmiňovaný stín není žádným zákeřným zlem. Při nesprávném pochopení by totiž mohla vzniknout nepravdivá představa, že nemoc a smrt jsou zaslouženým trestem. Není tomu tak. Již v okamžiku, kdy se rodíme na tento svět, jsme na základě podobnosti přitahováni k rodičům, kteří nás umně dovedou k rozpoznání vlastních stínů, a totéž je nám pochopitelně umožněno v průběhu celého našeho života. Právě po tomto druhu prožitku jsme před svým vstupem sem prahli. Na rozdíl od nás lidí existence slouží životu neomylně, pro žádnou náhodu zde není místo. A tak nás život přitáhne přesně do prostoru, kam máme duchem vtlačit svůj jedinečný otisk a kde svým dotykem rozšíříme světlo do stvoření. Náš unikátní světelný otisk se pak vlnovitě šíří vesmírem a otevírá prostory mnoha dimenzí, které byly dosud uzamčeny. Propojuje se s dalšími lidmi a tvoří kolektivní vědomí v mnohorozměrném působení.

Vše má hluboký smysl.Strach někdy probouzející lásku, smrt mnohdy probouzející život, nemoc často probouzející zdraví. Je to tak přirozené, jako když se nadechujeme a vydechujeme nebo dychtíme po spojení z lásky s druhým pohlavím. Vše se harmonicky doplňuje a přitahuje k sobě stejným usilováním díky jednotnému původu, přestože se to z povrchního hlediska může jevit jako protikladné.

A tak je dítě samovolně přitaženo k rodičům, které si vybralo na základě svých úmyslů a potřeby prožít, ale i podobných vlastností, sklonů nebo talentů či kvůli své touze tvořit. Od svých rodičů přejímá do krve veškeré genetické dispozice, zvyklosti, národnost, rasu, kulturu, pohlaví a také nemoci, které potřebuje ke svému naplnění. Jeho místo v rodině je nenahraditelné kvůli jedinečnému poslání, jež má. Svobodně si zvolilo jistý druh životních okolností, které chce na sobě v životě buď poznat, nebo změnit, případně odčinit a svůj stín díky tomu transformovat ve světlo poznání. Změna je vždy možná a něco jako smrtelná nemoc ve skutečnosti neexistuje. Skutečná je pouze láska a její existence.

Pohnutek ke vstupu na tento svět máme ale pochopitelně mnohem více. Podobně jako v našem životě, kdy máme jistě také více důvodů pro to, jak jednáme, co chceme nebo jak se projevujeme. Sem do života nás nevede pouze jediná touha. A znovu zdůrazňuji, že nic se zde nekoná za trest, protože prostě ve stvoření není žádná nadpřirozená bytost, která by jakýmkoli způsobem prahla po tom někoho trestat! Vše ve stvoření je dobrovolným činem, který respektuje lásku. Život je vždy darem lásky. Strach mu propůjčujeme jen my lidé.

Lidské tělo je něco jako identifikační kód, jímž se neomylně přitahujeme k podstatným okolnostem našeho života majícím nedozírný vliv na náš duchovní vývoj. Při tomto procesu jsme zároveň podporováni a vedeni energiemi z vyšších úrovní. Nikdy nejsme sami. Jsme neoddělitelnou součástí živého stvoření, které se světlem a jeho vibracemi navzájem doplňuje a obnovuje. Během života jsme touto světelnou silou bez ustání povzbuzováni, a to za všech situací. Tato síla protéká každou bytostí a vůbec vším, co se zde na zemi projevuje. Nalezneme ji ve vodě, v rostlinách, ve vzduchu, ve slovech, v ohni, ale zrovna tak je obsažena i v nemocech, stejně jako ve smrti. Proudí skrze celé stvoření bez ohledu na náš názor, víru, nebo nemoc dítěte. Síle světla je zcela lhostejné, zda je člověk podle lidských měřítek dobrý nebo jestli se jeví zlým. Je obsažena absolutně ve všem. Pokud se jí v sobě otevřeme, můžeme ji používat, jak budeme chtít. Zda ji uplatníme pro rozkvět nebo pro válku, je čistě naše věc. Dokonce, i když ji používat nebudeme, zůstane naší součástí. Světlo nás k ničemu nepotřebuje, je bez omezení k dispozici úplně každému, podobně jako náš svět, do kterého se na vlastní žádost rodíme, abychom zde mohli žít a prožívat. Záleží jen a pouze na nás, v čem a kde chceme tuto sílu života objevit a zužitkovat. Zda se rozhodneme náš stín prosvítit láskou a poznáním nebo zda raději strach povýšíme nad lásku.

Proto ani nemoc dítěte není pomstou nebo nespravedlivou odplatou za nepřípustné chování. Je přísnou, leč živou příležitostí prožít. Je možností prosvítit svůj stín, společně se svými nejbližšími, a to i přes ukrutnou bolest, kterou to s sebou přináší. Je otevřeným prostorem zvoucím k lásce. Důvod onemocnění je u dospělých i u dětí veskrze jediný – použít lásku tam, kde dosud chyběla. Jiný důvod k existenci nemoc nemá. To je tedy odpověď na otázku: "Proč děti?"

V životě jsem došel k poznání, že láska je, přes všechny již vyřčené definice, nejčistší možnou energií, a právě proto je ostrá a přísná jako nabroušený diamant. Září důsledným a někdy i velmi nepohodlným světlem, které nás probouzí do změn odvážnými činy obzvlášť tam, kde rovnováha života chybí.

Nikdy neztrácejte naději!

Květen 2023 - rozhovor s Janou Šlégrovou pro časopis ZÁHADY ˇŽIVOTA

Když se před sedmi lety ve známém pořadu Duše K, kterou moderuje herec Jaroslav Dušek, poprvé objevil akademický malíř a léčitel Vladimír Kafka, mnozí diváci nevěřili vlastním očím. Do sálu divadla, kde se pořad natáčel, totiž kromě Vladimíra přišli také lidé, kteří se ve spolupráci s ním vyléčili z terminálního stadia rakoviny a přímo před kamerami vyprávěli nadšeně publiku své životní příběhy. Muž, který byl spoluaktérem těchto životních "zázraků", však náhle před pěti lety zemřel. A tak by se mohlo zdát, že společně s ním odešla i naděje, že podobné životní obraty se mohou přihodit takřka každému. Ale tak to není. Nabízím vám rozhovor s jeho ženou Irenou, která byla dlouholetou svědkyní fungování života a smrti po jeho boku. Ta tvrdí, že změnit směr svého bytí je v silách každého, kdo o to doopravdy stojí, pakliže to tedy není proti "božskému plánu" nebo duchovnímu záměru.

Paní Ireno, co byste mi o Vladimíru Kafkovi řekla? Jak se z něj stal léčitel? Co to způsobilo?

Vladimír se v dubnu roku 1963 narodil do rodiny, v níž ho jeho tatínek nadchnul láskou k malování. Byl to bezesporu jeho první umělecký vzor, a tak Vladimír už odmalička toužil po tom, aby se stal akademickým malířem. Jako svobodomyslný a přímý Beran šel za svým cílem naprosto neochvějně, i když mu trvalo celých pět let, než se na Akademii výtvarných umění vůbec dostal. Vysněnou školu nakonec vystudoval a začal se věnovat svému řemeslu.

Přestože již od dětství vnímal okolo lidí zvláštní barevná záření, kterým říkáme aura (barevné, přelévající se kotouče energie), nijak zvlášť to neřešil. Domníval se, že takové vidění světa patří k výtvarnému nadání každého malíře. Ostatně nepřiměřenému vyzdvihování aury se nevěnoval ani poté, co její pravý význam objevil. Byl si totiž dobře vědom toho, že to nejdůležitější v životě se odehrává v nás a naše aura je toho pouhým světelným odrazem. Každopádně je třeba poznamenat, že v letech akademických studií se Vladimír nikdy nezajímal o léčitelství, esoteriku nebo duchovní vědy, měl úplně odlišné zájmy.

Jaké?

Sport, umění, malování, prožívání života. Představte si bohéma v tom pravém slova smyslu. Jeho blízcí přátelé, kteří ho znali z dob studií, ho zcela určitě vnímali v úplně jiném světle, než jak jsem ho později zažila já. Jako člověka, který se rozhodl sloužit životu a milovat ho, jak nejlépe to dovede. K tomuto rozhodnutí ho přiměly události, které nastartovaly v roce 1992. Tehdy totiž měl výstavu v pražském Karolinu, jeden kamarád od něj koupil několik obrazů a požádal ho, aby s tím podnikl společnou cestu do Egypta. Tuto královskou nabídku Vladimír neodmítl a cestu, která mu změnila život o 180 stupňů, s ním skutečně podnikl.

Co se v Egyptě stalo tak zásadního, že ji vnímal jako životní přelom?

Měl tam hluboký mystický zážitek, který otevřel jeho novou cestu "průvodce za uzdravováním". Ani on sám, když mi tento příběh vyprávěl, netušil, jestli se všechno dělo jen v jeho nitru, nebo se to skutečně odehrálo na rovině jiných časů a prostorů.

Jako většina začínajících umělců a pravý bohém, který moc nectí hranice, měl poměrně blízký vztah k alkoholu. Ani v Egyptě tomu nebylo jinak. Po jedné prohýřené noci se časně ráno rozhodl projít probouzejícím se Luxorem směrem k posvátnému chrámovému městu Karnak. Bylo velmi brzy, areál byl ještě pro veřejnost uzavřen, a tak mu nezbylo než nabídnout hlídači tučný bakšiš, aby se dostal dovnitř.

Znaven nočním životem usedl k rozvalinám chrámu, když najednou jeho pozornost zaujal jakýsi otvor připomínající vstup do podzemí. Ten otvor na něj působil zvláštním, jakoby magnetickým tahem. Silně ho lákal dovnitř, a to tak naléhavě, že jím nakonec do podzemí vstoupil. Po zchátralých schodech vešel do místnosti o ploše přibližně šedesát metrů čtverečních poskládané z obrovských kamenných kvádrů, z nichž vyzařovalo jasné světlo. Jejich záře se spojovala uprostřed prostoru, v místě, kde stál on sám.

Zatímco v naprostém úžasu sledoval, co se to děje i kde se ocitl, po trajektorii světelných paprsků vystoupilo ze zdí pět dam a zamířily si to rovnou k němu. Čtyři z nich na něj rozčileně pokřikovaly a dávaly mu jasně najevo, že tam nemá co dělat. Ale ta pátá, nejstarší, si ho se zájmem měřila přísným pohledem, po chvíli křičící ženy gestem přerušila a začala na něj klidně mluvit. Položila mu ruku na rameno, pozdravila a zeptala se ho, zda je připraven splnit svůj slib a jestli si již rozvzpomněl na přísahu, kterou dal.

Vladimír ale vůbec neměl tušení, co tím ona dáma myslí. Jediné, po čem v danou chvíli toužil, bylo co nejrychleji opustit prostor a dostat se ven na vzduch. Pátá dáma ho ujistila, že se nic neděje, že na něj nemá žádné konkrétní požadavky, ať si jen plně uvědomí současnou situaci, protože se brzy zase setkají. Pak celý výjev zmizel jako mávnutím kouzelného proutku.

Když se Vladimír celý zmatený dostal zpět z podzemí nahoru a podíval se na hodinky, zjistil, že dole strávil tři čtvrtě hodiny, i když pocitově se mu zdálo, že vše trvalo jen pár minut.

Jak si to vysvětlil?

Domníval se, že za vším stojí nadměrná míra alkoholu v těle. Zapřísahal se, že s pitím skoncuje, protože měl obavu, zda právě nezažil delirium tremens, které dobře znal od svého bratra. Nechtěl skončit stejně jako on v protialkoholní léčebně. Proto o tomto podivném zážitku raději nikomu nic neřekl a rozhodně ho nebral jako nějaké duchovní poselství. Co se týče alkoholu, výrazně ho omezil.

Několik let měl od podobných výjevů pokoj. V mezičase se stihnul oženit a odstěhovat se s ženou a dvěma adoptovanými dětmi na venkov. Změna nastala až poté, co jeho tehdejší manželce zavolala její maminka, s níž se dlouhá léta neviděla kvůli dlouhodobým neshodám, aby jí oznámila, že umírá. Požádala ji, zda by se za nimi mohla přijet rozloučit. A právě v momentu společného setkání se naplno odstartovala Vladimírova léčitelská cesta.

Co se stalo?

Vladimírova tchyně tehdy trpěla silnými bolestmi, sotva chodila. Bylo na ní vidět, že už jí nezbývá moc sil. Její zdravotní stav byl natolik složitý, že nešel operovat. Lékaři jí dávali pár týdnů života. Neměli pro ni žádnou dobrou zprávu ani naději na uzdravení. Trpěla Hodgkinovým lymfomem, zhoubným nádorovým onemocněním nosohltanu v pokročilém stadiu, její patro bylo nemocí dost znetvořené.

Když jí Vladimír při vzájemném představování podal ruku, zažil stejný stav jako kdysi v Karnaku. Znovu se vnitřně setkal s pátou dámou a najednou s naprostou jistotou věděl, proč manželčina maminka touto nemocí trpí a co může udělat pro to, aby se uzdravila. Cítil se tak, jakoby po staletí naprosto běžně léčil lidi a byla to jeho každodenní rutina.

Ačkoli byl chvíli ze svých pocitů překvapený, zároveň si byl dobře vědom toho, že tentokrát je naprosto střízlivý, a tak nemůže své vidiny svádět na poalkoholový stav. Poselství páté dámy bylo jednoznačně pravdivé. Netušil ale, jak má s informacemi, které získal, naložit. Jak sdělit tchýni, kterou vidí poprvé v životě, něco takového, aniž by si myslela, že mluví s pomateným bohémem? Ta ale zareagovala jako pravá mistryně svého života, nejprve pozorně Vladimírovi naslouchala, aby se následně jeho radami začala poctivě řídit.

Co jí doporučil?

Co se týče stravy, navrhl její úpravu a doplnění. Zprvu nasadili zeleninové a ovocné šťávy, které byla schopna postiženým patrem přijímat. Hlavní změna se ale týkala životního stylu, vnitřního nastavení, cítění, přemýšlení, mluvy a konání. Učila se nahlížet na denní situace z jiného úhlu pohledu a reagovat na ně odlišně, než byla dosud zvyklá. Tak, aby jí to jednoznačně prospívalo. Jednou týdně za Vladimírem dojížděla na konzultace a léčení energií, dvakrát denně jí posílal energii na dálku. Postupně provedla změnu téměř ve všem. Nezdravé niterní věci si sama dokázala přiznat. Potlačené záležitosti byla ochotna konečně přijmout a projevit je v životě. Začala naslouchat potřebám těla i hlasu své duše. Díky tomu po několika týdnech přestala mít bolesti a do pár měsíců zmizely i hlavní příznaky nemoci, tedy kromě rozpadlého patra, které jí později museli v nemocnici plasticky upravit.

V rozhovoru, který Vladimír vedl s Jaroslavem Duškem v Duši K, naznačil, že rakovinu, stejně jako jiné nemoci, vnímá úplně jinak, než většina z nás.

Ve Vladimírových očích byla nemoc potlačovanou energií, která nás rozhodně netouží zabíjet. Ona touží po životě. Stejně jako my. Žádá o naši pozornost. O výraznou změnu v našem cítění, myšlení i prožívání. O rovnováhu. O transformaci, která nás opět přiblíží k sobě samým a životu jako takovému. My lidé totiž velmi často děláme všechno možné kromě toho, co nás skutečně baví a po čem naše duše touží. Málokdy jsme věrni sami sobě a umíme se za sebe rozhodně postavit. A co taková sebeláska – mnohým už jen ten pojem zavání čirým sobectvím! Přitom přesně tenhle nemocný styl vnímání života bývá příčinou závažných chorob. Nemoc se tak stává symbolem nemohoucnosti a bezmoci se za sebe i za zdravý život postavit.

Proto bychom každou nemoc nebo nepříjemnou životní událost měli vnímat spíše jako pomocníka, který nám důrazně zaklepe na rameno pokaždé, když se odchýlíme ze své cesty. Připomene nám náš původní úmysl, i kým jsme chtěli být. Nemoc je vlastně jakýmsi lakmusovým papírkem duše. Pomáhá zastavit se v běsném a nevědomém běhu životem a zacílit pozornost do sebe. Ve skutečnosti nás jde znovu probudit do života – nikoli nás z něj odvést.

Jak pokračovala dál Vladimírova řekněme "léčitelská kariéra"?

Právě Vladimírova první "klientka", tchyně, se hlasitě zasadila o to, že se Vladimírova "léčitelská kariéra" rozjela na plné obrátky, aniž by o to stál. Protože jak on sám o tom se smíchem říkával, tchyně o svém uzdravení informovala snad celý svět. Tam to tedy celé začalo.

V prvních letech vedle zdravotních konzultací Vladimír ještě stíhal trochu malovat a vést vyvážený osobní život. Ale čím více se o jeho aktivitách dozvídala veřejnost, tím se prostor pro malování a životní kratochvíle postupně zužoval. Každopádně i tak měl Vladimír pozemský život nadmíru pestrý a bohatý. Myslím, že v množství zážitků mu mohl směle konkurovat snad jen Jára Cimrman. Než jsme se spolu seznámili, stihnul ještě zplodit s manželkou další dvě děti, přestěhovat se do tři sta let staré hájovny na Šumavě, rozvést se, poznat mnoho nových žen, několikrát změnit místo svého působiště, procestovat spoustu nových zemí, ztratit se v peruánském pralese, žít nějakou dobu s indiány, být na chvíli pražským bezdomovcem a dokonce přijít o část svých nohou.

Co se stalo? Jak si vysvětloval to, že přišel o nohy?

Vladimír sice měl od dětství cukrovku, ale ta nestála za ztrátou jeho nohou. Na vině byla jeho neschopnost opouštět vztahy se ženami, které ho nejen nenaplňovaly, ale byly vzájemně likvidační na duchu. Které spíše než partnerské pokládal za kamarádské. V prvním případě místo, aby ze vztahu včas odešel, dokud měl ještě nohy, ukončil ho až poté, co mu jeho tehdejší přítelkyně přejela nohu autem. Do levé nohy se mu tak dostala infekce, vznikla gangréna a přišel o její část. Totéž v bledě modrém se odehrálo i v roce 2011. Byl v obdobném nefunkčním vztahu, který neslavně skončil amputací nohy tentokrát pod pravým kolenem.

Pokud se ptáte na důvod amputací, tvrdil, že pravou příčinou byla nevěra vlastní duši. Že musel přijít o nohy, aby se konečně pohnul z místa do vlastního sjednocení, do svého středu. Nijak se v tomto stavu ale nelitoval! Jednak věděl, že jediný, komu není schopen ve věci zdraví pořádně pomoci, je on sám. A to protože sebe "nevidí bez emocí" a není tak schopen rozeznat, jestli je zrovna v pozici pozorovaného nebo pozorovatele. A také si byl dobře vědom toho, že vše, co se mu stalo, bylo zcela v jeho režii. V životě platí pravidlo, že čím opravdovější jste, tím jsou vaše životní vzlety vyšší a pády hlubší. Respektoval to. Za ztrátu nohou byl v jistém smyslu dokonce vděčný. Protože když se člověk propadá do svých nejtemnějších koutů, pozná tam nejdokonaleji nejen své okolí, ale především sám sebe.

A co se týče zmiňované cukrovky, ta za dobu našeho sedmiletého vztahu postupně odezněla. Vždycky když vstupoval do ordinace kvůli pravidelné kontrole cukru v krvi, již od dveří s hlasitým smíchem na lékařku radostně pokřikoval: "Miluji, a proto u mě cukrovka nemá šanci!". Byla to pravda. Obojí.

Už jste to naznačila v případě tchyně, ale dá se nějak obecně popsat, jakým způsobem vlastně Vladimír léčil?

"Člověčinou". Pokládal se za tvůrčího člověka, který nadšeně spolupracuje se životem, s jeho viditelnými i neviditelnými formami. Za typického léčitele, který kouzlí s bylinkami a lektvary, se nepovažoval. Pracoval totiž hlavně s vnitřní energií člověka a nepoužíval u toho žádný vnější nástroj, jen sebe s otevřeným srdcem, a to i vůči rakovině. Stručně řečeno: věnoval se souvislostem celého organismu a duchovnímu uzpůsobení člověka. Kromě toho doporučoval doplnění stravy, úpravy životního stylu, pomáhal s toky energií v těle.

Pokud se ptáte na nějaké obecné zásady, tam se dá říci jen to, že "co člověk, to jiné důvody onemocnění". Ty jsou skryty hluboko uvnitř podvědomí a je třeba se k nim dostat, pojmenovat je a jako dluh na životě je odvážně přijmout. Teprve pak se mohou začít životní okolnosti měnit. Dříve nikoli. Život totiž funguje směrem zevnitř ven, nikoli naopak.

Na jaké nemoci se specializoval, pokud to tak můžeme říci?

Nejčastějšími Vladimírovými klienty byli lidé v posledním stádiu rakoviny. Ti, které lékaři poslali domů takzvaně na dožití, protože již absolvovali operace, chemoterapie nebo radioterapie a neměli tak pro ně žádnou další lékařskou nabídku. U takto vážně nemocných lidí bylo nezbytné změnit téměř vše, tedy pokud ještě zbýval čas a dalo se s nimi s určitou nadějí pracovat. Na začátku bylo třeba překonat strach ze smrti, ulevit od sužující bolesti a zásadním způsobem projevit touhu po životě. Vladimírova práce spočívala v tom, že se snažil své klienty dovést zpět do života, spolupracoval s nimi na tvorbě zdraví, motivoval je a podporoval v tom, pro co se svobodně rozhodli.

Pomáhal ale i s jinými nemocemi, nejen s rakovinou. Vlastně neznám žádnou lékařskou diagnózu, s níž by se osobně nesetkal.

Proč Vladimír striktně odmítal svou hlavní účast na uzdravování "svých klientů"?

Protože velmi dobře věděl, že to není on, kdo uzdravuje. Vnímal svou roli prostředníka. Měl životem tisíckrát odzkoušené, že svou realitu, tedy i své zdraví nebo nemoc, si vytváříme každou minutou svého života my sami. Tedy že přímo z nás vychází mistrovská síla, která má moc nás uzdravit a nejen to. Proto také trvalé vyléčení z nemoci ve skutečnosti nikdy nepřijde z řad lékařů, léčitelů nebo jiných odborníků, ale z nás samých. Opravdové uzdravení nastává tehdy, když pochopíme vlastní život skrze vlastní duši. Když zůstaneme věrni sami sobě.

Vladimír nebyl ten typ léčitele, který by nad vámi prostě zamával rukama, vnutil Vám nějakou nelevnou tinkturu, a vy byste bez jakékoliv vlastní námahy a potřeby životní změny odhodili berle a odešli domů po svých. I když je pravda, že i to se během jeho přednášek, které nazýval HOSTINAMI, několikrát stalo. Účinek takového "rádoby" vyléčení však bývá většinou jen dočasný, protože energie toho, kdo ji druhému bezpracně předá, je jen vnějšího rázu. K úplnému a trvalému uzdravení dochází, až když začneme zdravou energii vyzařovat my sami, protože se jí vědomě staneme.

Opravdu někdo zahodil berle?

Ano. Po HOSTINÁCH nám berle často v sále zůstávaly jako zajímavý popřednáškový artefakt. Vzpomínám si na mou bývalou kolegyni, kterou na Hostinu doprovodily její maminka s babičkou. Kolegyně se zprvu bála, jestli babička se dvěma berlemi bude vůbec schopna na přednášku dorazit, ale nakonec se to podařilo. Po představení si všechny dámy povídaly chvíli s Vladimírem o samotě v šatně. V jisté chvíli se ale babička rozhodla nepozorovaně zmizet domů. Aby ostatní nerušila v živém hovoru, vytratila se tzv. po anglicku a venku před divadlem si objednala taxíka. Zůstaly po ní jen berle. Po počátečním šoku jsme se ale tomuto rafinovanému úniku notně oživlé babičky všichni dost nasmáli.

Nicméně, jak jsem už řekla, každé takovéto "energetické dobití" je jen dočasného charakteru. Dokud člověk nezačne dělat zásadní změny ve svém životě sám od sebe, nevěnuje se tomu, co ho skutečně těší a vnitřně ho naplňuje, nezačne milovat bez podmínek a hlavně sám sebe, zdravotní stav se sám od sebe trvale nezlepší. Neměli bychom zapomínat, že my lidé jsme míšenci světů viditelných a neviditelných, a tak k tomu také přistupovat.

Jak to myslíte, ono míšenectví?

Čtenáři vašeho časopisu by to možná mohli pokládat za další záhadu života, ale ona je to vlastně jedna z logických zásad architektury stvoření.

Skutečně jsme míšenci světů viditelných a neviditelných. Vlastníme nejen viditelné tělo, ale rovněž disponujeme neviditelnou duší. Někdo náš neviditelný svět nazývá světem duchovním, jiný citovým, další duševním. Je jedno, jaké mu dáme jméno, podstatná je jeho existence a fakt, že jsme na něj během svého života trochu pozapomněli. Přitom v něm trávíme většinu našeho života, například když o něčem přemýšlíme, když se na něco těšíme, když něco prociťujeme nebo když spíme. Dá se říci, že neviditelný svět je zárodkem toho, co se zde pak projeví jako ztělesněné, neboli hmotné. Logika věci tedy velí, že pokud jsme viditelně onemocněli na svém těle, muselo tomu zákonitě předcházet nejprve cosi neviditelného a destruktivního na naší duši. Dobrou zprávou ale je, že stejným způsobem, tedy spoluprací s neviditelnou částí naší bytosti, můžeme dospět i k uzdravení těla. Pochopitelně nejen k tomu. V podstatě ke všemu, pro co se v životě vážně rozhodneme.

Jak jste se vůbec spolu s Vladimírem seznámili?

Než jsme se s Vladimírem v roce 2011 poznali, žila jsem úplně jiným stylem života. Zatímco on se většinou pohyboval v neviditelných sférách, v oblastech citu, umění, obrazotvornosti a ducha, můj život byl postaven na striktně viditelných a hmotných základech. Celou dobu jsem se domnívala, že abych byla šťastná, musím být milou a poslušnou dívkou, vystudovat s vynikajícím prospěchem skvělé školy, najít si dokonalé zaměstnání, ještě dokonalejšího manžela, založit s ním rodinu a postavit dům svých snů. Měla jsem pocit, že až na drobné výjimky jsem celý tenhle seznam předpokladů pro štěstí splnila. Přesto ale spokojenost, o níž jsem v koutku duše snila, nepřicházela. Často jsem přemýšlela nad tím, kde dělám chybu a kam se z mého života vytratila radost, ale na nic zásadního jsem nepřicházela. A právě v tomto psychickém rozpoložení jsem potkala letitou kamarádku, která se mi svěřila, že jí nedávno jakýsi Vladimír Kafka pomohl vyléčit se z rakoviny prsu. Že jsme si vzájemně v mnohém podobní a měli bychom se potkat. Básnila o něm několik hodin. Přemlouvala mě, abych ho vyhledala, že mi jistě pomůže najít ztracené štěstí. Já to ale odmítala.

Proč?

Řekla jsem jí narovinu, že na nějaké "čáry máry" nevěřím, i když jsem samozřejmě velmi ráda, že se prostřednictvím Vladimíra uzdravila. Abyste rozuměla, já do té doby vedla život postavený na základech silně zakořeného racionálního myšlení, na nějakou spiritualitu jsem neměla ani pomyšlení. Setkání s Vladimírem jsem dlouho odkládala. Až když jsem se dozvěděla, že se rodinný známý nachází v konečném stádiu rakoviny, požádala jsem ho o pomoc.

Bylo to pro mě fascinující setkání, které mě navždy proměnilo. Kromě toho, že se Vladimír stal mým životním partnerem, byl mou spřízněnou duší, po jeho boku mi naplno došlo, že život funguje zcela odlišně, než jak jsem se celou dobu mylně domnívala. A že směr, kterým jsem životem dosud šla, byl jen vedlejšími pěšinkami a zbytečnými oklikami, které mě sváděly z hlavní cesty. Nikdy nezapomenu na tři otázky, které mi Vladimír při našem prvním setkání po mém asi tříhodinovém monologu položil. Díky těmto otázkám jsem dokázala konečně nahlédnout do sebe sama a našla odpovědi na to, co mě trápilo už roky.

Prozradíte mi, na co se vás zeptal?

Jestli miluji. Jestli se cítím být milovaná. Jaký smysl má můj život.

Všemi otázkami udeřil hřebík přímo na hlavičku. U té třetí, která se týkala pátrání po smyslu života, jsem ze sebe jen zmateně vydolovala odpověď "že sice smysl života dlouhodobě hledám, ale přitom ho nenacházím." Vladimír se tehdy jen mírně pousmál a naprosto klidným hlasem mi odpověděl: "Smysl života se nehledá. Život sám o sobě totiž žádný smysl nemá. To my mu ho musíme vtisknout. Tak jaký smysl mu zrovna teď chcete dát?"

To byla panečku, úleva! Po třiceti letech mudrování mi došlo, že to já sama se musím stát zdrojem radosti a spokojenou a šťastnou bytostí. Že tento stav musím nejprve nastolit uvnitř sebe, abych ho pak mohla sdílet a prožívat vně s ostatními. Čekat na to, že radost a spokojenost přijde odněkud zvenčí, je jen falešnou iluzí a zbytečnou ztrátou času. Na život se nečeká. To my ho máme tvořit v každém okamžiku našeho bytí. A pokud se v něm člověk nestane láskou a nebude milovat, nejen že nikdy nedokáže naplno procítit, že je rovněž milován, ale také jen stěží prožije okamžiky trvalé spokojenosti a štěstí.

Jak vlastně Vladimír dokázal poznat, kdo má jakou nemoc a bolístku?

Člověk je de facto "tekutým světlem". Energií, která jím volně protéká. Zářivým duchem, který v něm žije a kterého ze sebe za všech příležitostí neustále vyzařuje. Pokud zářivá energie volně protéká tělem, je zdráv. Problém nastává, pakliže se tok energie v těle "přiškrtí". Vladimír tyto bloky potlačované energie, nebo-li nemoci, rozpoznával díky tomu, že dokázal vidět a vnímat lidské vyzařování. A to i na dálku. Dokázal se na ně dokonce podívat i v minulých časech nebo nahlédnout do předpokládané budoucnosti.

Je mi jasné, že někteří vaši čtenáři budou k mým slovům skeptičtí. Abych byla upřímná, kdyby mi o Vladimírovi někdo před více jak deseti lety vyprávěl, stejně jako teď o něm vyprávím já vám, nejspíš bych nevěřila, že člověk s takovými mimořádnými schopnostmi někdy skutečně existoval. Ale čím déle jsem Vladimíra poznávala a později s ním i žila, tím více "zázračných uzdravení" jsem v jeho přítomnosti vídala. Nesčetněkrát jsem byla u toho, když příbuzní své milované třeba i vynášeli do Vladimírova ateliéru, protože už nebyli schopni vinou nemoci a bolestí sami chodit. A za pouhé tři hodiny ti samí dříve pohybu neschopní jedinci scházeli po schodech po svých. Smáli se, objímali mne a děkovali mi za mého muže. Časem jsem si na tento opakovaný jev zvykla, ale zpočátku bylo pár případů, které vyděsily i mě. Po desítkách až stovkách takových zážitků se ale nedalo jinak, než přijmout prostý fakt, že život funguje na zcela jiných základech, než nám je veřejně prezentováno.

Můžete uvést aspoň jeden případ, který Vás vyděsil?

Ještě než jsem se s Vladimírem osobně setkala, telefonicky jsem ho požádala o pomoc pro známého, kterého čekalo zdravotní vyšetření a velmi se bál, že mu odhalí rakovinu. Souhlasil, že se na něj na dálku "podívá" a zeptal se mě na jméno, příjmení a datum narození mého známého. Jméno a příjmení jsem dala dohromady, ale u data narození jsem si vzpomněla jen na to, že je to někdy v červnu. Řekl, že to nevadí, jestli vím alespoň, kde žije a co dělá za práci. Jen několik těchto informací mu stačilo k tomu, aby se na známého napojil a podíval se na jeho minulost, přítomnost i budoucnost. Pak mi do telefonu řekl: "Váš známý má rakovinou postiženy tři orgány. Při vyšetření lékaři zjistí, že nádory jsou momentálně zapouzdřené, což znamená, že ho nebudou operovat ani nijak léčit, ale přibližně rok sledovat. Pak známému skutečně pomůžete, ale úplně jinak, než si teď myslíte." A to se také stalo. Realita byla přesně taková, jak předpověděl.

Můžete mi to popsat?

Zhruba po roce jsme s Vladimírem mého známého skutečně osobně navštívili u něj doma. Ležel nehybně na posteli, nebyl skoro schopen se pohnout a sotva dokázal otevřít oči. Vladimíra jsem na dvě hodiny nechala v jeho přítomnosti, a když jsem ho přijela vyzvednout a otevřela jsem dveře od domu, naskytl se mi obraz, který už nikdy nevymažu z paměti.

Dům, v němž můj známý pobýval, procházel velkou rekonstrukcí. Mimo jiné v něm byly odstraněny prkenné podlahy, na zemi ležel hrubý štěrk a po něm se jen v některých místech chodilo po úzkých fošnách. K mému údivu se na těchto dost nestabilních prknech promenádoval můj známý v županu, opírajíce se elegantně o jednu berli. V tu chvíli jsem začala hlasitě volat o pomoc. Zatímco jsem se k němu vrhla, abych ho rychle zajistila v chůzi, on nasměroval berli proti mně a začal mi hubovat, abych přestala v jeho domě křičet. Zůstala jsem na něj zírat jako opařená, protože plynně mluvit jsem ho neslyšela už řadu měsíců. Stát nebo snad dokonce samostatně chodit rovněž ne. Po jedné jediné návštěvě Vladimíra se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že v té chvíli můj mozek hrůzou i překvapením definitivně kapituloval a přijmul jednou provždy Vladimírovy schopnosti jako holou skutečnost.

Žije ještě váš známý?

Bohužel ne. V tomto případě mu neposkytli podporu jeho nejbližší, kteří si jeho uzdravení nepřáli, protože měli své vlastní plány, v nichž on již nefiguroval. Tvrdili, že takový zásah proti vůli Boha jako praví křesťané nepřipustí a zakázali nám ho s Vladimírem dál navštěvovat. Prý se už smířili s jeho odchodem a chtějí mu dopřát smrt v okruhu nejbližších, kam my dva rozhodně nepatříme. Nezbylo, než se s rozhodnutím rodiny smířit a přijmout fakt, že všechny okolnosti života mají svůj důvod. Ostatně, pokud člověk nemá pro co žít a cítí, že je svému okolí na obtíž, jeho odchod je obvykle nevyhnutelný a velmi rychlý. Zde nastal zhruba do tří dnů.

Dokázal Vladimír poznat, komu dokáže pomoci, a komu ne?

Ano, dokázal to rozpoznat. Rozhodující byla touha po životě dotyčného, která následně přešla do konkrétních činů. Bez opravdové vůle žít a ochoty pro to udělat maximum, to zkrátka nešlo. Výjimkou ovšem byli lidé, u nichž byla smrt součástí jejich duchovního záměru. Plánu, který si předsevzali ještě před svým zrozením sem.

Uvedla byste nějaké příklady?

Vzpomínám si třeba na pána s rakovinou plic, kterého za Vladimírem doslova dovlekla jeho rodina. Bylo na něm od prvního pohledu vidět, že ho život nebaví a v uzdravení ani nedoufá. Jediné, po čem skutečně toužil, byla pauza na cigaretu během zdravotní konzultace. Vladimír byl hodně trpělivý, ale dotyčný pán ho skoro vůbec nevnímal, zajímal se pouze o to, kdy si zase bude moct odskočit zakouřit. Konzultaci bral jako povinný kulturní zážitek, který mu nařídila rodina, ale skutečný zájem uzdravit se neměl. Když se podruhé během hodiny dožadoval pauzy na kouření, Vladimír mu řekl: "Nic vám nezakazuji. Ale jestli i teď v přímém rozporu s tím, co vám tady hodinu říkám o podpoře vašich nemocných plic, půjdete znovu kouřit, tak už se sem nevracejte." Dotyčný se smíchem odešel na další cigaretu, protože si myslel, že můj muž jen žertuje. Jen co za ním zaklaply dveře, Vladimír vysvětlil jeho rodině, že tímto způsobem se na život skutečně nevolá a že je třeba přijmout rozhodnutí dotyčného odejít ze života, i když se jim to nelíbí. Protože láska dává pokaždé svobodu. Tudíž pokud ho skutečně milují, musí ho nechat jít.

Když se pán vrátil z cigarety, dozvěděl se, že sezení skončilo. Zeptal se Vladimíra, kdy má tedy přijít příště. Nikdy nezapomenu na to, jak se na něj Vladimír dlouze podíval a narovinu mu řekl: "Příště? Příště už nepřijdete za mnou, ale půjdete támhle…" A ukázal směrem k Vinohradským hřbitovům.

Může se vám to zdát drsné, ale Vladimír tím učinil poslední pokus, jak z něj vykřesat poslední jiskru chuti do života. V pánovi už ale žádná jiskra nebyla, a tak jen ledabyle pokrčil rameny, rozloučil se a odešel jednou provždy.

Naznačila jste, že váš muž nedokázal pomoci lidem, kteří měli karmicky dáno, že v určitém období svého života zemřou. Řekla byste o tom něco víc?

Ve Vesmíru existuje vždy a ve všem úmyslný plán nebo tomu můžeme říkat třeba inteligentní souvislost. Nic se v něm neděje nevědomě a náhodně. Platí to i pro nás pro lidi. Rodíme se sem s jasně daným duchovním záměrem, nebo božským plánem, chcete-li. Zkrátka si předem vybíráme, jaký život zde tentokrát budeme žít, co se v něm naučíme, pochopíme a prožijeme. Tento duchovní záměr není možné změnit. Je to jako cíl, k němuž životem jednoznačně směřujeme. Jakými cestami k němu však dojdeme, jestli zleva, zprava, oklikami, nebo se párkrát vrátíme, to už ale záleží čistě na nás. Tohle pravidlo se netýká jen života, týká se i smrti. Je-li smrt v určité fázi života oním cílem, nedá se jí vyhnout.

U Vladimírových klientů se tato zákonitost stvoření projevovala tak, že sice někomu pomohl uzdravit se z těžké nemoci, ale krátce poté měl dotyčný třeba tragickou nehodu a na místě zemřel. Nebo byl zastřelen bývalým partnerem. "Karmicky daná" smrt se zkrátka obejít nedá.

Váš muž zároveň věděl, že smrt není konečná kapitola života.

To je pravda, věděl. Pracoval totiž ve sférách neviditelného světa nejen každou noc, když snil, ale rovněž každý den od brzkého rána do pozdního večera. Se smrtí tak měl velmi důvěrný vztah. Vnímal duše zemřelých, kteří již opustili svá fyzická těla, zrovna tak jako dokázal vycítit, že někdo v blízké době zemře.

Smrt nevnímal jako konec, ale naopak jako nový začátek. Pozemská smrt pro něj byla nadzemským zrozením a pozemské zrození nadzemskou smrtí. Tvrdil, že to, co nazýváme životem, je pouhé ztotožňování se s určitým tělem, určitým postojem a určitou myšlenkou. A to, co nazýváme smrtí, není nic jiného, než zbavení se podoby tohoto těla, představ a myšlenek. Byl přesvědčen o tom, že odložením našeho těla při smrti neztrácíme ani sebemenší část našeho ducha. Že dál budeme žít, rodit se a umírat ve věčném koloběhu stvoření. Věděl, že nebeský architekt jej sestrojil naprosto bezchybně a nenechal v něm prostor pro nějakou ledabylou náhodu.

Však se také říká, že náhody neexistují….

Nic z toho, co se nám v životě děje, není náhoda. Vše je součástí jednoho velkolepého do sebe provázaného celku, jakési jednoty vědomí, která funguje naprosto precizně jako hodinový strojek. My lidé jsme důležitou součástí tohoto celku a můžeme ho aktivně ovlivňovat a rozšiřovat svými úmysly, rozhodnutími, city, myšlenkami, slovy a činy. Asi proto mi Vladimír častokrát kladl na srdce, ať raději věnuji vědomou pozornost těmto aspektům v přítomnosti, než abych se zbytečně toulala v minulosti a plánovala budoucnost. Abych se snažila každou chvílí vědomě být tím, po čem toužím. Protože pak tím skutečně budu. Tedy budu-li mít pocit nedostatku, který chci změnit, pak mám já sama dávat. Jestliže se budu chtít cítit víc milována, pak musím já sama víc milovat.

A jak je to s penězi?

Úplně stejně.

To je zajímavé, protože když člověku chybí peníze, tak je naopak přestane vydávat, aby ušetřil. Je to pochopitelné.

Pokud by trochu znal "vesmírné zákony", pak by věděl, že lpění na chudobě je přímou cestou k ještě většímu zchudnutí. To my ovlivňujeme, zda budeme kreativním tvůrcem hojnosti, nebo reaktivní obětí chudoby. Pravdou ale je, že existuje velmi tenká hranice mezi extatickým úspěchem a naprostým selháním. Tou hranicí jsme my sami. Jestliže do svých životních záměrů vsadíme strach, pocit selhání, nebo nedostatku, namísto pocitu, že hojností už dávno oplýváme, vesmírné síly nám je bezpochyby spravedlivě nadělí. Myslím, že to řekl můj oblíbený Wayne Dyer - a potvrdili by to i mnozí kvantoví fyzikové: Vesmír nefunguje na principu "ukaž – a já ti uvěřím". Ale na "uvěř – a já Ti ukážu."

Váš muž, kromě jiného, také hodně pracoval na duchovní úrovni s umírajícími. Dokonce předpověděl svou blížící se smrt. Moc ráda se o tom všem dozvím něco víc. Ale o tom až příště. Děkuji za rozhovor. 

Přišel čas Mistrů života

24. prosinec 2020. Pro Jiří Kuchař, Eminent, www.eminent.cz.

Na působení Vladimíra Kafky v mistrovské hře života vzpomíná jeho žena Irena Nováková Kafková.

S Vladimírem Kafkou strávila Irena společných sedm let, pro ni nejkrásnějších v životě. Podílela se i na legendárních Hostinách, které pořádali někdy také dohromady s Jaroslavem Duškem. Z jeho odkazu připravila čtyři knihy, které vyšly v nakladatelství Eminent.

Dnešní společnost je polarizovaná jako už dlouho ne. Kde se podle vás nachází pravda?

Politiku ani věci okolo ní nesleduji, takže na to nemám žádnou odpověď. Vzhlížím k životu a v něm pozoruji a vnímám pravdivost.

Dívám-li se na pravdu pozemskou optikou, dovolila bych si tvrdit, že existuje tolik pohledů na pravdu, kolik je na světě lidí. Žádná pravda není jedinečná ani výjimečná a z povahy stvoření nemůže být ani jediná - protože svět byl stvořen jako ateliér pro naše experimentování, tvorbu a prožívání rozličných příběhů.

Pravda tedy není něco neměnného?

Lidská pravda se často mění v čase, mnohdy si protiřečí, chvíli se vyvíjí klidně, chvíli divoce. Kopíruje duchovní vývoj daného člověka. Pokud bych si troufla něco nazvat opravdovou skutečností, potom je to náš vztah k lásce. A ten je součástí našeho vnitřního světa. Nejpravdivější pohled na pravdu tedy nosíme každý z nás uvnitř sebe.

Jednou z manter dnešní doby je zdraví, což bylo i posláním Vladimíra Kafky.

Plně se ztotožňuji s Vladimírovým názorem, že zdravý život rovná se život v harmonii a při plném vědomí srdcového prožívání. Laskavá péče o našeho ducha, duši a tělo a zároveň ohled, pokora a úcta k životu nám pro zachování zdraví úplně stačí. To je prevence proti všem nemocem nebo životním těžkostem.

Zodpovědnost za své zdraví tedy neseme plně na svých bedrech?

Jsme to my, kdo řídíme svůj život, a tedy i svou smrt. Nikdo jiný. Na neviditelné úrovni všemi svými každodenními postoji, emocemi a myšlenkami, na té viditelné slovy a konkrétními skutky. Proto je tolik podstatné, zda své dny trávíme radostně, spokojeně a v tvůrčí lásce, nebo jestli nás zcela paralyzoval strach a stres, a proto pasivně čekáme na "životní nápovědy" od někoho zvenčí.

Ať se nám to líbí nebo ne, jednoho dne všichni zemřeme. Před životem a před smrtí se utéct nedá. Podstatné ale je, co a jakým způsobem prožijeme před tím, než nám pozemská smrt vtiskne do ruky lístek na cestu do nadzemských sfér. A co si z toho sebou odneseme pro další pokračování hry pod názvem Život, jen v jiném prostředí a s jinými kulisami.

Láska spojuje, zatímco strach odděluje, říká Vladimír ve svých knihách...

...a na to je dobré myslet zvlášť v dnešní rozbouřené době.

Co by asi dnes dělal Vladimír?

Dělal by to, co vždy. Tedy to, co by ho bavilo, inspirovalo, působilo mu radost, a co by zároveň podporovalo život směrem ke kráse a lásce. Vladimír velmi dobře věděl, kým je. A v tomto světle vědomí by stál nehnutě a jistě, bez ohledu na venkovní okolnosti, které ostatně vždy bral jen jako viditelné potvrzení neviditelných procesů v sobě.

Dál by ve svém ateliéru pomáhal vážně nemocným lidem, osobně by hovořil s těmi, kteří hledají povzbuzení a naději, dál by publikoval, maloval, pořádal Hostiny, byť prostřednictvím virtuální techniky, dál by žil svobodně ve jménu svého ducha. Místo na veřejných prostranstvích byste ho potkávali v jím tolik milované přírodě, s obrovským a už zdáli viditelným úsměvem a pravděpodobně by vás neminulo jeho hřejivé a pevné objetí. Dál by s plamenným zápalem hovořil o světelné podstatě života, kterou je třeba ctít a oslavovat láskyplným prožíváním.

A také by nám připomínal, že ten, kdo stvořil světy pozemské i nadzemské a mistrně je propojil do jednotného celku, byl navýsost geniálním a moudrým architektem života. Nic neponechal náhodě. Své dílo prodchnul láskou a krásou nemající hranic a současně v něm uplatnil pravidla spravedlivé rovnováhy. Nám, lidem, nadělil ty nejvyšší duchovní schopnosti, mezi které patří právo projevit vlastní úmysl, rozhodnutí, myšlenku, cit i čin a pochopitelně za to nést i plnou osobní zodpovědnost.

V nakladatelství Eminent dosud vyšly tři Vladimírovy knihy: Život naživo, Ateliér života a Mapa duše - Mapa života. Mistři života jsou čtvrtým dílem. Najdeme v něm něco přímo k dnešní době?

Naše doba je mimořádná - a my se v ní nacházíme na významné křižovatce. Přesně v tom středovém bodě, odkud můžeme dál pokračovat buď vzhůru, nebo dolů. Nikam jinam už cesta nevede. Navrhuji využít tohoto okamžiku k obrácení pozornosti do sebe, k návratu domů, k sobě samým. Ne k nějakému venkovnímu záchranáři, ať už jím je lékař nebo léčitel, v jejichž jménu se mnohdy nevědomě necháváme potlačovat. Začněme konečně uznávat a poznávat sami sebe, život, nebo chcete-li existenci. Existenci, která nám umožňuje být. Nevyhrožuje nám trestem smrti, vážnou a nevyléčitelnou nemocí, nepředkládá nám žádné cizí manuály a návody na šťastný a zdravý život. Existenci, která nám dává k dispozici sama sebe, bez jakýchkoliv podmínek. A v ní si můžeme s radostí a v lásce tvořit přesně to, co sami chceme. Jako praví mistři života.

To láska korunuje život člověka 

Úvodní kapitola z nově vydané knihy MISTŘI ŽIVOTA, Vladimír Kafka a Irena Nováková Kafková

Možná se mnou budete souhlasit, že by v naší současnosti bylo přínosné proměnit od základů svůj pohled na život, na svět, na vesmír, na přírodu i na naše tělo, které se vším zmiňovaným žije v trvalém propojení. Znovu obnovit zpřetrhané vazby s naší zdrojovou podstatou, s duchem, s láskou, s lidskostí, s nádherou stvoření v její plné celistvosti.

Ve svém životě i během každodenní praxe s nemocnými zaznamenávám totiž přespříliš často jednu typickou a stále se opakující vlastnost: vybíravost. V lásce, ale nejen v ní. Jako kdybychom byli výhradně orientovaní pouze na všeobecně propagované "výhodné stránky života", zcela jednostranně, za absolutní dominance rozumu. Láska, ó ano, jistě! Jsme ochotní milovat, ale jen do té míry, aby nás to příliš nebolelo a nic moc nás to nestálo. Lásku se tak snažíme zařadit do programu "trvalých životních jistot", což nám ovšem skutečná láska ze své podstaty nikdy nemůže zaručit. Proto je pro nás mnohem praktičtější zůstat ponoření v rozumovém stavu bytí, v hmotné technologii a myšlenkové těžkosti světa, která je viditelná, hmatatelná, zaručená, a tudíž zřejmě jediná "pravdivá". Zatímco láska je pouhý nedostižný romantický ideál, který v našem reálném světě pravděpodobně již dávno pozbyl místoplatnost. Notoricky známou větu z písně "v lásce totiž vyhrává, ten, kdo má rád míň" asi není třeba připomínat, ani složitě vysvětlovat. Místo lásky jsme se tak naučili milovat pouze zaručené výhody, bezpečný úspěch, hmotné bohatství, pevné zdraví, slibné mládí, neotřesitelnou sílu, nebo společností jednotně proklamovanou představu o kráse. Z opravdové lásky se stalo nedostatkové zboží, a tak nám logicky zůstala pouze její potřeba.

Milovat jsme stále schopní, ale když už sebereme potřebnou odvahu, mělo by to za to opravdu "stát". Ideální by bylo navázat vztah nejlépe s nějakou celosvětově známou osobností, ze světla ramp, s tučným kontem, s níž bychom si užívali nadstandardní a pohodlný život někde na pláži u moře nebo v jejích honosných haciendách. Každopádně by se to mělo vyplatit, když už jdeme do rizika svého srdce! V žádném případě ale nepočítejte s tím, že nás přimějete milovat to, co si podle všeobecného názoru lásku vůbec nezaslouží, nebo to, co již na první pohled nevypadá moc vábivě. Že bychom měli svědčit ve prospěch lásky proti všem a všemu, a to za všech okolností? Nepřipadá v úvahu! Přijmout s láskou právě to, čeho se všichni pravděpodobně asi nejvíc bojíme, tedy smrt či vážnou chorobu? Ani omylem! A přitom právě tato schopnost je pravým královským uměním, které mistrně korunuje život člověka i celého stvoření.

Životem procházíme za asistence mnoha vzletných vzestupů i krkolomných pádů. Zažíváme vítězné úspěchy i skličující prohry. Jdeme cestou zdraví i nemocí. Potkávají nás sňatky i rozchody, zkrátka prožíváme všelicos z širokého spektra životních nabídek. Je to tak přirozené, jako když dýcháme - nadechujeme se a vydechujeme. Při narození poprvé, při úmrtí naposledy. Právě mezi těmito životními událostmi, v pomyslné pomlce mezi zrozením a smrtí, je ukryto vše. Celý náš život. Záznam našeho pohybu po tomto světě, kdy jsme oscilovali v napětí protikladů mezi ANO a NE. Přesně v tomto prostoru se nachází dialog setkání protivážných světů v přítomném okamžiku.

Víme, že světlo bez tmy nemůže existovat. Podobně jako bílá barva, pokud se za ní nerozprostírá černá. Rozdíl mezi tóny v hudbě nám nejlépe umožní vnímat ticho rozprostřené mezi nimi. I pomlky ticha mezi jednotlivými tóny jsou ale součástí celkové harmonie hudby, jsou plnohodnotně jednotícím prvkem, jenž spojuje začátek s koncem. Stejnou funkci plní neviditelné ticho v mezerách mezi nádechem a výdechem, mezi myšlenkami, předměty nebo dvěma osobami. Vytváří vznášející se vyvážený nadprostor, který sjednocuje náš život na základě působení protikladů. Ve vyšším měřítku dokonce spojuje všechny naše dosud projevené životy v přítomnosti ducha do celistvé kompozice stvoření. Vpouští světlo do našeho světa a umožňuje zrod jednotného velkolepého celku.

Totéž umí láska. Proto je tak důležité naslouchat celkovému rytmu života. Vyhnout se zbytečnému hodnocení jednotlivých polarit i rozčleňování na to dobré a na to zlé a místo toho se ponořit do kruhu ticha mezi protiklady. Do srdce, které žene krev z neviditelného prostoru do viditelné hmotnosti. Rozeznít se melodickou harmonií všeho a dovolit si ji tichem křehce vyvážit. Hodně přitom záleží na našich úmyslech. Na probuzení opravdového záměru, kým chceme být, co doopravdy chceme, a také na jasné ochotě to uskutečnit. Lásku ze sebe vložit do činu, do života. Projevit se v duchu lásky.

V knize MISTŘI ŽIVOTA bych rád poukázal na to, že opravdové úmysly vycházející zevnitř našeho srdce mohou kdykoliv změnit naše životy, a to dokonce velmi zásadně. V mnoha případech dokážou odvolat i smrt, přestože se zprvu jeví jako nezvratná. Jindy však žel i ten nejčistší a nejupřímnější úmysl nepřivodí žádaný výsledek, protože to pro nás není ta nejlepší možná cesta. V našich životech se tedy rozhodně vyplatí vnímat vědomě prostor mezi životem a smrtí a mít stále na zřeteli nekonečný potenciál lásky.

Mocná láska bude vždy věrně stát po vašem boku. Nikdy vás neopustí. Přál bych si, abyste v sobě i díky této knize dokázali objevit její bezbřehou sílu a poznali tak osobně účinky opravdového štěstí a spokojenosti. Abyste si v sobě definitivně potvrdili, že láska je věčným a drahocenným společníkem na vaší cestě, i když možná právě teď uzavřeni ve své opuštěnosti vnímáte svůj život jako zbytečné utrpení nedávající žádný smysl.

Kolik je na světě lidí, tolik je na světě životních cest. Ať už procházíte životem vlevo nebo vpravo, nahoru, nebo dolů, snažte se jít vedeni láskou pokaždé odvážně směrem vpřed, přímo do hloubi svého srdce. Protože jen cesta vašeho srdce je pro vás ta jediná správná. A tu po odložení strachu nikdy nemůžete minout. 

 Vladimír Kafka

Život naživo

prosinec 2015, Venda Šebrlová, ceskydialog.net.

Nakladatelství Eminent má zvláštní okruh čtenářů i autorů. Už pětadvacet let se vymykají obvyklosti. Z těch českých mezi ně patří např. Jaroslav Dušek, Pavlína Brzáková, Jiří Kuchař či Clemens Kuby. Teď vyšla kniha výtvarníka, který našel své místo v životě mezi onkologickými pacienty v poslední fázi choroby. Lékaři jim dávají 3 - 5 týdnů života.

" Bylo mi deset let a měl jsem cukrovku" vyprávěl na křtu knihy Vladimír Kafka. "Nemoc mi užírala nohy." Před pár lety mu obě amputovali. Teď, jako dvaapadesátník, pomáhá překonat těžké choroby ostatním. Nebo je provází k bráně smrti. Jako první v roce 1994 vyléčil z rakoviny vlastní tchýni, která se s dcerou dlouhou dobu nestýkala. Bylo to napínavé, lékařce paní Poláčková oznámila, že u ní končí a přeonačila myšlení i stravu. " Už žiju 22 let" řekla nám. Stejně nadějně vypadají vyprávění dalších lidí, kteří se uzdravili (pí Nováková: carcinom prsu, slečna Pourová: carcinom hlasivek a plic, pan Piňos: leukémie, pan Hromas: carcinom slinivky).

"Pozor! Spolupráce s lékaři je velmi důležitá! Ale lidé by si měli pomáhat, ne jiné zachraňovat. Kdo se bojí smrti, bojí se i života" zdůrazňuje Kafka. V knize popisuje příběhy lidí s těžkou nemocí. On netvrdí, že léčí, jen člověku pomáhá. Psychicky! Píše také o Bohu, světle, cestování a podivných náhodách v životě.

Autor klade velký důraz na pozitivní myšlení a hledání síly k boji s chorobou. Vypráví i příběhy z vlastního života, které jej na tuto cestu přivedly. Můžete "tento návod k použití" číst jako zajímavý pohled na soužití ve dvojici i společnosti a vliv vzájemných vztahů na kvalitu života. Rozhodně však ne jako striktní návod k tomu, jak se vyhnout moderním lékům!!

Všechno dělat naplno

 22. 9. 2020.  Hana Mannová, časopis HSW

Paprsky zářijového slunce se opírají do barevných vitráží v oknech školy a skupinka studentů druhého ročníku s deskami domácích prací postává před učebnou přípravného kreslení. Ti zodpovědnější mají v deskách formátu A2 kresby předmětů, přírodnin a jednoduchá zátiší, ti ostatní doufají, že jejich rychlé skici z posledních prázdninových dnů nevzbudí příliš kritiky.

A zatímco se všichni pomalu přesouvají do třídy, na konci chodby rozrazí lítačky mladík s mohutnou hřívou kudrnatých vlasů a až nepřirozeně zářivýma modrýma očima. Přestože jeho vypracovaná postava svědčí o síle, spíš táhne, než nese, objemný balík malířských pláten různých - převážně velkých - rozměrů. 

Nejen spolužáci, ale i pan profesor kreslení uznale (a trochu nevěřícně) prohlíží množství olejomaleb, které rozhodně nevypadají jako práce patnáctiletého kluka. Téhož roku se tyto a další obrazy objeví ve výstavních prostorách školy a vzbudí náležitou pozornost. Kupodivu ne všichni pedagogové je hodnotí pozitivně - jeden se pohoršuje nad půvabným a naprosto nevinným aktem, jiný studentovi doporučuje, aby si - když ho tak zajímá kubismus - raději udělal nějaké kopie děl "toho pikase a braka". 

Ale Vladimír Kafka rozhodně nikoho kopírovat nebude. V umění ani v životě. Od té (zřejmě) první, školní výstavy uplynulo více než 40 let a Vladimírův život se ubíral nebo spíš pádil, proudil, řinul se, vzpínal, tryskal, dělal přemety, ale také kolébal a konejšil s ohromným zaujetím, opravdovostí a energií. Byl to život, který by vydal na román, a i kdyby v něm nebylo nic přidáno ani zveličeno, čtenář by mohl pochybovat, jestli to není jen autorova odvážná fabulace. 

Diagnóza vážné nemoci v dětství, provázená prognózou brzké smrti, iniciační duchovní zážitek v Egyptě, ztráta nohou i zázemí, bezdomovectví, ale také láska ve své pravé, nezprofanované podobě a pomoc mnoha lidem - zejména onkologickým pacientům, které západní medicína odepsala, při nalezení jejich vnitřní síly, vedoucí k uzdravení. Opravdu toho na jeden život není málo. Na stranách 12 - 15 se můžete podívat na některá Vladimírova díla: https://www.hsw.cz/.../HSW_info/HSW%20info%20110_web.pdf

Milovaní a blízcí se neztrácejí 

Náhodně dohledaný text Vladimíra Kafky z období před rokem 2010.

Milovaní a blízcí se neztrácejí. Umírání je řízeno životem, je Božského, tvůrčího původu a proto by se život a smrt neměly posuzovat jako protiklady. Smrt je totéž jako život. Je dokonce možné na ni pohlížet jako na radostný okamžik ve chvíli, kdy se překoná lidský strach. Ve vesmíru se nevyskytuje nic, čeho by se člověk měl obávat. Vesmír je protkán životem a umírání je pouhý přechod, okamžik uvolnění z těžkosti, dokonce je radostí při poznání, že žiji i nadále v jednotě a souvislostech se vším.

Jsem přesvědčen o tom, že když každá bytost nalezne vlastní souvislost se vším, je schopna poznat a vytvořit vše, co si přeje. Pravda je obsažena v souvislostech. Mnoho lidí umírá po vysilujících, dlouhých a velmi těžkých nemocech, se kterými si lékaři neví rady. To má za následek samozřejmé kladení otázek, proč tomu tak je. Neznamená to, že by umírající lidé nesplnili úkoly své duše nebo snad byli trestáni. Znamená to, že zrovna v tomto okamžiku plní úkol takového odchodu ze světa. Je jim to ku prospěchu a toto prožití slouží k jejich vlastnímu vývoji.

Žít vědomě a volně až do okamžiku svého odchodu znamená rozvinout své vědomí během svého života až na nejvyšší příčku, a to prospívá ostatním v jejich růstu. Duše si může zrovna tak zvolit i dřívější odchod v mladém věku života, aby v odlišném prostředí proměnila svoje postoje vůči zbytečnému strachu, ve kterém se během svého života nacházela.

Uvědomuji si, že v hmotném světě se bez chyb nedá žít správně. Ve skutečnosti každá chyba pomáhá člověku poznat prožitím své souvislosti a vztahy s kýmkoliv a kdekoliv. Vyplývá z toho, že chyba neexistuje - je pouze dáváním. Zaručuje věčné napětí mezi ano a ne a tím je pohyb, prožití. Vyhýbat se omylům a mít strach znamená dobrovolně se vzdát možnosti přiblížit se ke skutečnosti, k Pravdě. Postupným prožíváním chyb se lidé osvobozují od jednostranného posuzování a hodnocení.

Je nekonečně mnoho možností odchodu z tohoto světa. Smrt není ošklivost, ze které by člověk měl mít hrůzu. Je to pouze část celého obrovského života, který lidé vytváří a účastní se ho lidé již celé věky. Existujeme i mimo hmotný svět, jsme spojeni se zemřelými každým okamžikem, kdy se svobodně rozhodujeme tomu uvěřit a oni chtějí totéž a čekají na to. Nespokojenost a smutek nastává potom z nepochopení těchto souvislostí. Život a smrt vycházejí z našich představ a úmyslů. Člověku se většinou nechce umírat a tak si to samé myslí o ostatních. Odchodem někoho blízkého je hluboce raněn a považuje smrt za neúspěch a prohru v každé oblasti. Pouze pro duši umírajícího je smrt úlevou - vysvobozením. Za určitých okolností je mnohem bolestnější pro duši zůstávat v těle. Duše zjišťuje, že se dále nemůže vyvíjet skrze tělo - opouští ho a nikdo ji v tomto nezabrání a taky by se nikdo o to neměl pokoušet. Duše umírajícího vnímá život i smrt jinak a to je příčinou úzkosti a nespokojenosti pozůstalých. Každý z nás je autorem svého života, svého těla, své nemoci i své smrti. Svými myšlenkami, slovy a činy vytváříme formy projevu svého života. Záleží na každém jednotlivci, jak opravdově prožívá každý okamžik svého života. Smrt je jen jedním z mnoha nástrojů k pochopení života a je důležité ji takto vnímat.  

Mapa duše - mapa života

14.9.2020. Esoterik.web

Vzpomínka na Vladimíra Kafku z rukou jeho ženy Ireny, je něžnou sbírkou moudrosti. Nalistovat si můžete téma, které vás zajímá (Osud a karma, Ženy, muži, děti, Změny, Rozhodnutí a mnoho dalších), nebo si jen tak náhodně zalistovat. Proč se to Mapy duše zamilovat?

Protože v ní je všechno... 

Ve dvaceti šesti tématech najdete citáty, moudrosti, úryvky z jeho minulých knih, které zasáhnou celou škálu těch témat. Vlastně se dá říci, že by stačil často i jen jeden jediný citát, aby vystihl pravdu. Zkušenosti s lidskými osudy daly Vladimíru Kafkovi možnost nahlédnout pod pokličku lidství ve všech jeho podobách.

Protože ví.... 

 "Lidský duch může a má tvořit ráj na Zemi. Má k tomu vše k dispozici ? síla úmyslu mu pro to stačí." 

 A tím je řečeno nejspíše vše. Duše ví... a Mapa duše nám díky laskavé důraznosti všech slov dává možnost se lépe a pevněji spojit se svými úmysly, s laskavostí své vlastní duše. A musím říci, že to je velice meditativní stav. A osvěžující.

Protože to prostě jinak nejde... 

Čím víc se snažíme životu vzdorovat, čím víc si namlouváme, že musí fungovat podle nás, čím víc nám chybí láska, pokora a schopnost přijmout to, co se děje, tím více se vzpouzí i naše duše. Tvrdne, ztrácí sama se sebou kontakt. Nebo naopak křehne a stává se obětí svého vlastního strachu a děsu. Možná to známe každý, kdy jsme se v životě setkali s tím, že nám někdo nebo něco udělalo čáru přes rozpočet. Co by člověk dal za to, kdyby něco fungovalo podle něj! 

Ale zdá se, že jen to, co v této knize najdete, je univerzálním návodem na přežití v dnešním světě. Pardon... na užití si dnešního světa. Protože radost a láska, kterou dokážeme generovat především sami v sobě ovlivní nejen nás, ale i druhé. A tím se svět stává barevnějším.

U nás všechno začíná. 

Kvalita života je závislá na tom, kolik lásky v sobě objevíme, kolik si jí věnujeme, vyživíme jí především sebe a pak své blízké. 

A také na prozíravých a často bolestivých rozhodnutích, kde láskou a sebeobětováním neplýtvat. Ne, nedokážu proti jedinému citátu Vladimíra Kafky říct jediné slovo. I když často bych chtěla, ale vím, že nemůžu. 

Protože jinak to nejde.

Protože: "Rozum se často nachází v přímém odporu vůči změnám, protože vyžaduje jistotu, která bývá pevně spjata s minulostí. Jenže srdce a duši jistoty vůbec nezajímají. Duše miluje prožívání, sama o sobě je přece věčnou proměnnou, kdy přistupuje k životu z různých úhlů pohledu a časovostí. Nutí tím hmotnost do pohybu, což je pro nás většinou velmi nepříjemné a stresující."O autorech: Vladimír Kafka, Irena Nováková Kafková: Vladimír vystudoval výtvarné umění a více než 25 let se věnoval lidmi se závažnými zdravotními problémy. Pořádal velmi oblíbené Hostiny, často společně s Jaroslavem Duškem, besedy zaměřené na vnitřní podstatu člověka. Napsal několik knih a ty dvě poslední za něj poskládala jeho žena Irena, protože on sám to již nestihl. 

Mapa duše - mapa života

28. srpen 2020, Akcnizeny.com

Lidská moudrost je v podstatě jednoduchá. Jen na ni tak často zapomínáme. Jsou lidé, kteří by tu měli být napořád, protože jejich vhledy a tichá moudrost pomáhaly a připomínaly zapomínané. Vladimír Kafka byl jedním z nich. 

Kdo zná jeho předchozí knihy, tak jistě už tuší, v jakém duchu se povede Mapa duše, mapa života. Kdo ne, klidně s čistým svědomím doporučím Mapu duše jako první a až poté se můžete začíst do barvitých a procítěných knih ostatních. Tady najdete to nej z jeho tvorby, z jeho citátů, živých slov, autentických výroků. Souhlasím s anotací v tom, že nás tato slova navedou k vlastnímu poznání života.

Stejně jako autor sám prošel životními peripetiemi a rozhodně nebyl moudrým člověkem od kolébky. Život ho ale tvrdým poznáním navedl na cestu, která trvala téměř čtvrt století a vedla ruku v ruce s lidskými osudy, které nebyly jednoduché.

Mapa duše, mapa života: V každém životním období promlouvá jinak

Mám ji doma už řadu měsíců a prošla se mnou horšími časy, i těmi tvůrčími a láskyplnými.

A pokaždé mne oslovila jinak. Je zajímavé, je snad i trochu jasnovidná, protože ať po ní sáhnu kdykoliv a náhodně otevřu, přečtu si přesně to, co potřebuju.

Utěší, uhladí.

Povzbudí a připomene mi, že dělám to nejlepší, co můžu. Pokračuj, ženo!

A tak pokračuju.

A když to zase nejde, někde drhne kolečko, zase mi nějaký citát připomene, že tyhle žabomyší války v životě nejsou vůbec důležité.

A že to důležité je skutečně jednoduché.
Víc netřeba říkat. Kniha se musí prožít.
Tak se pojďme alespoň na chvilku začíst.
A co vše tu můžete najít?

"Duše dítěte už tady byla milionkrát, milionkrát se narodila, milionkrát zemřela. Nemusíte z ní tudíž dělat hlupáka, ona ví své. Život vnímá symbolicky, obrazně a emotivně, a právě obrazům ve své nejtěsnější blízkosti věnuje hlavní pozornost.
Chování maminky k tatínkovi a tatínka k mamince je pro každé dítě určující. Je to základní vzor, ze kterého ono samo vychází do života. Jestliže se tedy maminky domnívají, že své děti příkladně vychovají tím, že samy sobě odeberou lásku ze života, šeredně se pletou.
Protože tenhle obraz sebetrýznění pak děti provází po celý život, kdy je svádí opakovat chyby svých rodičů."

"Nikdo z nás se nedostane o stupeň výše, pokud nejprve nenastaví svoje vědomí na úroveň, kam se touží posunout. Chceme-li prožít skutečnou lásku, musíme nejdříve tuto lásku sami dávat. Přejeme-li si být zdrávi, je nutné zdraví uvnitř sebe v duchu projevit. Není možné prožívat cokoli dříve, než to uvnitř sebe zprvu vyjádříme - vždyť tím v duchu dávno jsme. To je pravdivá povaha života."

"To my vtiskáváme smysl svému životu! Rozum je v tomto případě neocenitelný pomocník, který je schopný ve spolupráci s citem směrovat život k našemu prospěchu."

Jsem vděčna z pozice čtenářky Ireně Novákové Kafkové za to, že knihu připravila k vydání a já říkám - je to to nejlepší (a nejstručnější) ze všech knih Vladimíra Kafky.

Malá útěcha, velká podpora.

Cesta srdce je pro nás ta jediná správná 

28. květen 2020, Regererace

Poslední dobou, která je trošičku náročnější na udržení vnitřního klidu a souladu sama se sebou, se mi často vybavuje vzpomínka na čas bezprostředně před Vladimírovým odchodem. Jeho mírně zasmušilý výraz, povytažené obočí a lehký úsměv, s jakým reagoval na mou opakovanou otázku "proč jsi na svých Hostinách tolik naléhavý?" a zároveň jeho opakovaná odpověď "skončila éra teoretizování, nastal čas živé praxe".

Před dvěma roky opíral Vladimír své tvrzení o mimořádnost doby, ve které žijeme, kdy je minulost tlakem záření světla natlačena do přítomnosti a celé stvoření tak prožívá neskonale inteligentní obrodu. V ní se uzavírají obrovské časové cykly a lidské pokolení společně vstupuje do nulového bodu konce a současně nového začátku. Tehdy hovořil o tom, že život začne postupně vytahovat na povrch vše, co jsme kdysi tajně zasunuli do svého podvědomí, to zapomenuté, neprožité, vytěsněné, i to, čeho jsme se nejvíc báli, co jsme během věků nahromadili, co sami způsobili. Že půjde o jistý druh "zmrtvýchvstání", kdy v nás vše dosud mrtvé ožije a na světle bude hledat svůj nový životní projev.

Nemýlil se. Popisovaným "zasvěcovacím mysteriem" dnes procházíme všichni, bez rozdílu, a to za tiché přítomnosti života. Éra prázdných teorií skončila, nastal čas opravdové praxe. Současné dění nám poskytuje jedinečnou příležitost procitnout na duchu, uvědomit si svůj pravý původ a dojít k poznání, kým vlastně jsme. Sami se můžeme přesvědčit, nakolik jako nejvyšší duchovní bytosti obstojíme. Jestli dokážeme použít sílu svého srdce s přihlédnutím k zdravému rozumu, nebo zda se raději rozhodneme dobrovolně odevzdat poslední a nejdůležitější část slova "ne-moc" někomu cizímu, někam ven, mimo nás, a pro jistotu ještě předem.

Víme, že skutečná láska chrání, zatímco strach se bezmyšlenkovitě brání. Zvolíme si tedy právě teď za partnera lásku, která ochranářsky spojuje, nebo spíše oddělenost bojovného strachu? Uvědomujeme si dostatečně, že máme k dispozici téměř neomezené tvůrčí schopnosti a můžeme tak vládnout životu svou kreativitou, vnitřní silou, láskou a odvahou, nebo raději líně podlehneme reaktivnímu chování a strachu? Budeme se stále dokola vymlouvat na karantény a venkovní omezení všeho druhu, když dobře víme, že člověk je zrovna tak schopen vytvořit si vnitřní vězení v milionářské vile či na vlastním ostrově, jako prožít pocit absolutní svobody a lásky klidně ve svěrací kazajce nebo v okamžiku umírání?

Žijeme v duchovním prostoru překypujícím zářivou láskou, nikoliv ve válečné zóně, kde se máme spoléhat pouze na vnější záchranu a jiskřivě naleštěnou válečnickou zbroj. Opusťme tedy myšlenky stále dotírajícího strachu, vždyť z pohledu ducha stejně prožíváme pokaždé jen to, co nutně potřebujeme poznat a žádná životní okolnost tu není trvalého charakteru. Všechny naše pocity zkázy, bolesti i trápení nám s velkou pompou servíruje především náš strach, a to přestože ve stvoření neexistuje nikdo a nic, čeho bychom se měli fakticky bát. Každý jeho záhyb vyzařuje jasným životem, láska je v něm jedinou skutečností a jiné projevy života jsou pouhou iluzí.

Právě z lásky bychom měli vycházet vstříc životním nepříjemnostem a za její zářivé přítomnosti všem obavám života sdělit, že i ony stojí za lásku. Jistě, naše ego bude nesouhlasně protestovat, že je přece nemožné milovat něco, co člověka zabíjí. Jenže skutečnost je přesně opačná. Zabíjí nás právě to, co nemilujeme. Sami sebe zabíjíme věčným strachem a odporem proti všemu. Nakonec umíráme na následky vysilujících vnitřních válek, místo dovršeným věkem, v lásce a v sebepoznání.

Láska je především rozhodnutí. A uplatnit ji v okamžiku té nejtěžší zkoušky, při zničujícím strachu z nemoci nebo smrtícího konce, ji zároveň povyšuje na rozhodnutí nejsilnější a nejpůsobivější. Rozhodněme se tedy svobodně, kým chceme v dané chvíli být. A mějme při tom na paměti, že vědomý a láskyplný postoj nás pokaždé přiblíží ke skutečnému zdroji zdraví v sobě, kdežto souboj s vymyšleným nepřítelem nás pouze vysílí a posléze zavede do neodvratné zkázy. Asi všichni se shodneme na tom, že ve skutečnosti jsme láskou. Dokud ji ale ve svých životech nepoužijeme, tak je nám náš zářivý původ naprosto k ničemu.

Láska mě v životě nikdy neopustila

20. květen 2020, e-Seznam, Dana Vondrášková

Jsou knihy, které dokážou pozitivně ovlivnit život. Patří k nim i tato, jíž napsala Irena Nováková Kafková společně se svým milovaným mužem, Vladimírem Kafkou. Obsahuje odpovědi na zásadní otázky těch, jimž pomáhal na cestě ke zdraví i čtenářů jeho knih. Zároveň jde o duchovní rozhovor milujících se partnerů o lásce, nemoci a uzdravení, o smrti a životě po ní, o smyslu našeho bytí.

Vladimír Kafka, akademický malíř, spisovatel a cestovatel pomáhal přes dvacet let uzdravovat převážně onkologicky nemocné pacienty, s nimiž si lékařská věda nevěděla rady. Mnozí z nich se pod jeho vedením uzdravili, pokud po tom opravdově toužili a neváhali změnit dosavadní vzorce chování a nezdravý způsob života. Sám prošel těžkými zkouškami, které ho formovaly k tomu, aby žil vědomě a s láskou. "Láska mě v životě nikdy neopustila. I v těch nejtěžších situacích mi umožnila změnit směr mé cesty a navedla mě právě tam, kudy jsem měl jít." Smyslem jeho života bylo pomáhat druhým, přičemž zdůrazňoval provázanost umění s léčením. "Když maluješ, snažíš se určitou formou všechno zevnitř sebe vyvrhnout ven do života. Jenže já jsem nechtěl sám sebe demonstrovat jenom uměním: toužil jsem být zdrojem nebo lépe řečeno nástrojem existence. A to se mi tím bezezbytku splnilo."

Na všechny dotazy odpovídá otevřeně a s pronikavým vhledem do podstaty bytí. Vzpomíná na své dětství, rodinu, lásku k malování a svoji uměleckou dráhu, na cestování a osudový zážitek v egyptské pyramidě, nebo setkání s peruánským šamanem, ale také na nevydařené partnerské vztahy a osobní omyly. Přehlížení varovných signálů pro něj mělo tvrdý, nekompromisní dopad - amputaci nohou. "Musel jsem přijít o nohy, abych se pohnul z místa do vlastního sjednocení, což je svým způsobem tragikomické. Ztráta nohou pro mne znamenala nevěrnost vlastní duši, a to se v dlouhodobém měřítku opravdu nevyplácí." Přesvědčil se o tom, že "Pády k životu patří, i když při nich můžeš třeba na čas osiřet. Většinou až na samém dně dokonale poznáš sama sebe a také své nejbližší okolí."

"Většina zmatků a kolizí včetně nemocí vzniká naší nepřiměřenou reakcí na to, co se nám právě teď děje. Zapomínáme, že pokud nejsme aktivními tvůrci, ale jen pasivními spotřebiteli našeho života, nacházíme se pokaždé o krok pozadu - a přitom jsme zároveň nemilosrdně vyzývání životními okolnostmi k odpovědi." Úspěch v uzdravení může očekávat jedině ten, kdo je v procesu uzdravování opravdový, s láskou se snaží do uzdravení vžít a činorodě pro to udělat, co je třeba.

Vladimír Kafka vysvětluje problematiku nemoci, její příčiny i podmínky k vyléčení. Zdůrazňuje nutnost oprostit se od cizích pravd a spojit se s nejvyšší láskou, zdrojem uvnitř sebe. Je přirozené občas prožívat strach, ale není nutné se jím nechat ovládnout tím, že mu uvěříme. "Strach, bolest i nemoci nám skutečně velmi často pomáhají dostat se do hloubi sebe. Při této cestě strachem poznáváme opravdovou vnitřní sílu ve svém srdci se stejnou intenzitou, jako tomu bývá ve stavu vrcholné a opravdové lásky." S ní lze zvrátit i ty nejhorší nemoci nebo narovnat tragické životní okolnosti. "Důležité je věnovat pozornost lásce, nikoliv nemoci, protože kam vysíláme svou pozornost, tam vzniká vnější realita. Tam se tvoří buď nemoc, anebo zdraví. Proto s lidmi vytvářím jejich vlastní, pokud možno láskyplný a zdravý obraz o sobě a svém životě - což je v přímém rozporu s lékařským postupem, kde je věnována hlavní pozornost nemoci a boji proti ní. Lékaři si neuvědomují, že takto zacílenou ´starostí´ živí samotnou chorobu. Já se raději věnuji samotnému člověku, jeho tvůrčímu potenciálu a nemoc vedu pouze v patrnosti, respektuji ji, ale neztrácím s ní příliš času."

Probírána jsou i témata minulých životů, odpuštění, opravdovosti, samoty, karmy, osvícení, stvoření, vztahu muže a ženy, či skutečné svobody. Závěrem Vladimír Kafka čtenářům vzkazuje, "aby v sobě našli schopnost probudit tu nejvyšší možnou sílu lásky a opustili vše, co s ní má pramálo společného. Díky tomu se v nich probudí odvaha uskutečnit to, o čem se jim třeba doposud ani nesnilo. Restartují tím svůj původní úmysl a aktivují přirozeně vlastnosti zdravého těla a ducha, které v sobě nosí od narození." Stav lásky je nutné tvořit každý den. "To není nějaký slib na pět let dopředu a domnívat se, že se to samo bez našeho přičinění vyřeší. Je to vědomá tvorba citem a rozum jako pomocník zde slouží za nástroj."

Vladimír Kafka opustil tento svět na jaře 2018, ale ti, kdo ho znali a jimž pomohl uzdravit se z nemoci, ho vnímají stále v jeho odkazu. Někteří z nich promluvili o své zkušenosti na slavnostním křtu knihy 23. ledna 2019 v pražské Novotného lávce, kde vystoupila Irena Nováková Kafková a Jiří Kuchař z nakladatelství Eminent. Setkání moderoval a role kmotra se radostně zhostil Jaroslav Dušek za hudebního doprovodu Ondřeje Smeykala a Pjér la Šé´ze."

Žena je branou ke světlu

22.04.2020, Ženy s.r.o.

Irena Nováková Kafková je žena, která žije a šíří dál odkaz svého muže, Vladimíra Kafky, mimořádně nadaného akademického malíře, který pomáhal lidem po více než čtvrt století v nejtěžších životních situacích nalézt smysl svého života, uzdravit se z těžkých nemocí, ale také provést je neuzdravením. Ve vašich rukou vznikla kniha Mapa duše, mapa života, jež je složena z Vladimírových nejsilnějších vyřčených názorů, které mají nesmrtelnou platnost. Je to malá bible, knížka, kterou kdekoliv ji otevřete, najdete odpověď na svou otázku. Mapa duše i mapa života je složitá i jednoduchá, ale ta ženská mapa i duše je možná hlubší, intimnější....

TÉMA - TÍHA ŽENY

A nyní je to jen na Vás... ženy vydrží víc? Co je na tomto pořekadle pravdy? Máte ten pocit?

Těžko říct, nikdy jsem v této úrovni neuvažovala. Ženství a mužství beru jako dvě entity, které se mají ve svých odlišnostech přirozeně doplňovat a prospívat tak vyššímu celku, nikoliv se vzájemně poměřovat. Je pravdou, že ženy obyčejně mívají jemnější vyciťování, díky němuž lépe rozlišují a rozpoznávají vnitřní sdělení. Obvykle také intenzivněji milují a dokážou tak svým vyvinutým citem pro krásu povzbuzovat život na mnoha úrovních. Ženy, které si naplno uvědomují své ženství i svou hodnotu ve stvoření, udávají tón životu. Vladimír říkával, že pravou úlohou žen je zušlechťovat okolí, povznášet ho svým bytím ke kráse a udržovat tak otevřené spojení se světlem, zdrojem všeho života. Žena pro něj byla branou ke světlu. Světelným zakotvením muže a oporou potřebnou pro jeho tvůrčí působení. Muž měl na oplátku ženu ctít a chránit. S touto jeho tezí bezezbytku souhlasím. Určitě to ale neznamená, že bychom kvůli tomu měli v ženství mylně spatřovat slabší pohlaví! Muž není silnějším pohlavím, ale pohlavím hrubším, stejně jako ženství není slabším, ale jemnějším druhem. Pakliže ženství a mužství funguje v dokonalé symbióze, kdy jeden vychází z druhého a navzájem se doplňují v harmonii sehraného celku, má to nedozírně pozitivní vliv nejen na oba přímé aktéry, ale i na jejich okolí a ve velkém měřítku z toho má prospěch celé stvoření.

Kde má duše hranice? Čili, kde máme zpozornět, když nám začne blikat právě kontrolka... kde?

V rámci "plánu duše", který jsme si před svým zrozením na pozemský svět dobrovolně zvolili, nemáme ve spektru prožívání žádné limity. Ateliér života nám bez ustání poskytuje veškeré kulisy i plný prostor jeviště pro hru, jakou si zde chceme zahrát, abychom při ní mohli do detailu zjistit, kým vlastně jsme. Dokud nás tu baví být a tvořit, můžeme si prožívat, co chceme, klidně třeba různými způsoby jedno a totéž pořád dokola. Zabliká-li ovšem zmiňovaná nouzová kontrolka, není radno ji podceňovat. V takové chvíli je moudré zastavit se a uvědomit si, jakou roli právě teď hrajeme i zda je s námi v přímém souladu, či nikoliv. Ostatně všechny nemoci i nepříjemné životní okolnosti, se kterými jsme dennodenně konfrontování, jsou vždy hlasem naší dlouhodobě odmítané duše, která nás jejich prostřednictvím volá k návratu domů, do sebe. Pokud tuto její naléhavou výzvu nevyslyšíme a zazdíme ji svojí činorodostí, podřízením se nárokům vnějšího světa, falešnou kázní, nebo čímkoliv, co přijde našemu rozumu mnohem důležitější než naše vnitřní touhy, nemusí to pro nás dopadnout zrovna ideálně. Nebuďme tedy vůči sobě hluší, pakliže se naše duše hlasitě dožaduje změny. Nečekejme, že se to celé samo nějak vyřeší, nebo že snad z nás někdo jiný sejme osobní zodpovědnost. Požadovanou změnu musíme provést my, a to v našem vnitřním nastavení. Pak vnitřní kontrolka ukončí svou signalizační činnost.

OKRUH TÉMA - RŮST ŽENSKÉ SÍLY

Kde je podle Vás ten nejhlubší a nejsilnější pramen ženské síly?

Jak my ženy, tak pochopitelně i muži, v sobě disponujeme obrovskou vnitřní mocí, kterou jsme pro cesty všemi světy dostali do vínku jako nejvyšší dar od našeho stvořitele. Možná vás neudiví, že tato síla se nachází přímo v našem srdci a projevuje se prostřednictvím citu zvaného láska. Všechny cesty k spokojenému a zdravému životu zkrátka vždy vedou skrze naše srdce. V konečném důsledku je jedno, jakou formu léčivé lásky pro sebe nakonec zvolíme, protože tento všelék je přítomen úplně všude a v neomezeném množství. Někdo ho intenzivně vnímá přímo uvnitř sebe, jiný ho spatřuje ve svém rozpustile hravém dítěti, další se s ním setkává v chrámu zeleného pralesa nebo při oblíbené meditaci. Na ostatní působí třeba prostřednictvím duchovních knih, náruživého tance, výtečného jídla nebo ho shledává v očích milované bytosti. Síla lásky nemá hranic. Doporučuji ji vnímat naprosto ve všem a v každičkém okamžiku našeho bytí.

Kdy se vlastně z dívky stává žena? Jak chutná ta proměna? U mě to asi nebyla maturita, ani svatba, ale porod... tehdy se ze mne stal někdo úplně jiný.

Z duchovního hlediska mi přijde významné hlavně období puberty, kdy se z dítěte stává dívka či mladík a dochází tak k otevírání vědomí, které prozatím dlelo uzamčeno pod bezpečnou ochranou rodičů. Od této doby se každý jedinec stává zcela zodpovědným za své uvažování i chování a navíc dostává příležitost proměnit všechny své doposud poznané prožitky z minulosti směrem k lásce a kráse. Záleží jedině na čistotě jeho úmyslu, tedy ještě nezrozeném vědomí. Co se týče působení ženství nebo mužství v našich životech, každý z nás jsme jedinečný originál, a tak ho prožíváme mnoha rozličnými způsoby. Někdo se ho může dotknout při prvním zamilování, někdo při svatební noci, někdo při narození potomka, někdo při setkání s tím pravým protějškem. Já si své skutečné ženství naplno uvědomila až poté, co mi život do cesty přivedl Vladimíra.

To věčné téma sebelásky! Jak proboha umlčet toho vnitřního škodiče, který nás přesvědčuje, že za nic nestojíme?

Neumlčovat ho, ale přijmout ho a s ohromnou láskou ho obejmout :-) . Pozorně si vyslechnout, co nám vlastně přišel sdělit, poděkovat mu za toto příhodné připomenutí a přivítat ho uctivě ve svém nitru. Každý rádoby škodič totiž není nic jiného, než naše nepřijatá část sama sebe. Je to věrný odraz toho, jak se chováme ke své duši a ke svému životu. Teprve když "vnitřního škodiče" začneme milovat, začne se i on před naším zrakem proměňovat v zářnou krásu a v ohromný potenciál živoucí energie. To je láska a sebeláska v praxi! Nezapomínejme, že láska je naše podstata a jediná pravá skutečnost. Je v nás obsažena, a pokud jsme na ni napojeni, přirozeně víme, kým jsme, i jak máme žít a milovat. Láska je neomezený tvůrce, který spojuje a povzbuzuje nejen nás lidi, ale také veškerý život ve stvoření. Snažme se ji tedy v sobě zahlédnout každou vteřinou našeho života a neobávejme se ji odvážně projevovat. Nehledejme ji marně ve vnějším světě, nečekejme, zda se někdy sama od sebe dostaví, místo toho ji nechme rozkvést v sobě, ve svém srdci, kde je její pravý domov.

OKRUH TÉMA - MATEŘSTVÍ

Kapitolou samo o sobě je mateřství, mimořádně emočně náročné do obou extrémů, maminky si často sahají na dno, protože musí často zvládat všechny role, včetně té živitelské. Když už nemůžu a vyčerpání je takové, že necítím nic už ani k dítěti - extrémní, ale nikoliv vzácné, co pomůže?

Těžko mohu mluvit za druhé, ale vím, co pomáhá mě v okamžicích, kdy cítím počínající náznaky stresu, chaosu nebo ztráty orientace. Zastavit se, zhluboka se prodýchat a vědomě zpomalit. Uvědomit si, že vše je v absolutním pořádku tak, jak je, akorát já o tom ztratila povědomí a nechala se zbytečně vyvést z vnitřního rytmu. A tudíž zapomněla, že já jsem ten, kdo řídí svůj život a ze svého nitra pojmenovává to, co venku vidí a vnímá. Život vždy funguje směrem zevnitř ven. Stačí si to jen připomenout a podle toho dál konat.

Prožít si ještě jeden den ze své minulosti s plným vědomím, že žiji pevně daný den z minulosti, Irenko, který by to byl?

Renatko, já tímto způsobem neuvažuji. Vím, že čas v našich životech nehraje až tak velkou roli. Vladimír vždy tvrdil, že my lidé jsme součástí jednoho obrovského celku, jednoty, která žije v různých úhlech perspektiv, a navzájem se zrcadlí v mnoha časoprostorech současně. Lišíme se pouze jinou frekvencí vibrace a odlišným stupněm vědomí, jinak jsme všichni vším, jedním, jednoDuše jedním Duchem. Jsem s ním zajedno. V tomto mnohorozměrném celku má každý náš osobní prožitek své opodstatnění i svůj nezanedbatelný význam. Umožňuje nám zažít, poznat, pochopit, někam se posunout, vyvinout se, dozrát, proměnit naše vědomí. Vše má svůj specifický význam. Ve svém životě ničeho nelituji a nemám potřebu nic zpětně měnit. Jednak vím, že jsem to byla já, kdo dával svému životu jasné pokyny a také vím, že vše, co jsem tu prožila, ať je to radostného nebo smutného charakteru, je už navždy moje. Je to moje vlastnictví, moje součást, jsem to já. A patří to mezi ty nejcennější dary, které si jednoho dne vezmu sebou zpět do svého neviditelného domova.

Zpětným ohlédnutím, co byste sama svým dětem nahradila, zažila s nimi víc, a co byste nechala úplně být, protože to tehdy nebylo vůbec nutné... kdyby byl možný ten návrat do minulosti.

Odvolám se na svou předchozí odpověď. Na svém životě i vztahu k dětem bych neměnila nic. Vím, že jsem v každém jednotlivém okamžiku svého bytí činila to nejlepší, čeho jsem v dané situaci byla schopna. Jistě, nebylo to vždy výhradně zalité slunečním světlem, určitě jsem napáchala dost nevědomých chyb a přivedla nás společně do situací, které byly bolestivé. Vím ale, že mě pokaždé vedla opravdová láska a čisté úmysly. A že jsme se s Vladimírem rozhodli být pro "naše děti"raději upřímným, živoucím příkladem a viditelným vyjádřením životních hodnot třeba i za asistence omylů, namísto nadužívači planých slov a káravých návodů. Řekla bych, že to, pochopitelně ve společnosti lásky, pro uvedení dětí do života naprosto stačí.

Naše duše tvoří náš život 

11 . 1. 2020. KRITIKY.CZ

 Jednoduchá útlá knížka plná drobných moudrostí a citací, která ve svém výsledku je přesně tím, co je život sám. Drobné nahlédnutí, leč velmi hluboké, za oponu našich životů. Trochu kniha duši lahodící, trochu věštecká, meditační, chcete-li, najdete v ní totiž pro sebe vždy platnou odpověď. Vždy! I když jen náhodně otevřete a ukážete prstem tam či tam.

CESTA DOMŮ, K SOBĚ... Co zrovna řešíte, co chcete číst?

Oddíly na různá témata: jak se sami v sobě vyznat, když se rozhodujete, hledáte pravdu, hledáte spokojenost, řešíte konflikt srdce a rozumu, řešíte rodinu, karmu, osud nebo když potřebujete zacílit pozornost a se svým životem něco udělat. Stejně tak se věnuje pochopení linie osudu, budoucnosti, minulosti, lásce, strachu, nemoci, smrti, uzdravení a vzácnému, leč tak opomíjenému a křehkému času po uzdravení.

Je to krásná pocta člověku, kterému bylo dáno rozdávat ze svých myšlenek. A i kdybychom si měli odnést jenom prosté - čím víc lásky a plného vědomí, pozornosti v sobě máme, tím hezčí a víc tvůrčí život žijeme, tak TO JE ONO. To stačí. To je možná i myšlenka, která vystihuje celou knihu a celý život. Ač těch odstínů a mouder tu je požehnaně.
A jsou požehnaná...

Možná právě nyní vidíme význam toho slova...Něžná, lehká, hluboká a uklidňující. Slova, citace, které si můžete náhodně otvírat, pročítat, hledat v nich naději a sílu - a vždy naleznete přesně to, co potřebujete. Ve slovech, která lze považovat za posvátná...
A co vše tu můžete najít?

"Duše dítěte už tady byla milionkrát, milionkrát se narodila, milionkrát zemřela. Nemusíte z ní tudíž dělat hlupáka, ona ví své. Život vnímá symbolicky, obrazně a emotivně, a právě obrazům ve své nejtěsnější blízkosti věnuje hlavní pozornost."

"Chování maminky k tatínkovi a tatínka k mamince je pro každé dítě určující. Je to základní vzor, ze kterého ono samo vychází do života. Jestliže se tedy maminky domnívají, že své děti příkladně vychovají tím, že samy sobě odeberou lásku ze života, šeredně se pletou. Protože tenhle obraz sebetrýznění pak děti provází po celý život, kdy je svádí opakovat chyby svých rodičů."

"Nikdo z nás se nedostane o stupeň výše, pokud nejprve nenastaví svoje vědomí na úroveň, kam se touží posunout. Chceme-li prožít skutečnou lásku, musíme nejdříve tuto lásku sami dávat. Přejeme-li si být zdrávi, je nutné zdraví uvnitř sebe v duchu projevit. Není možné prožívat cokoli dříve, než to uvnitř sebe zprvu vyjádříme - vždyť tím v duchu dávno jsme. To je pravdivá povaha života."

"To my vtiskáváme smysl svému životu! Rozum je v tomto případě neocenitelný pomocník, který je schopný ve spolupráci s citem směrovat život k našemu prospěchu."

Mapa duše Vladimíra Kafky

20. 12. 2019. Lukbook.

Život miluje ty lidi, kteří milují život - aneb otevři se dobrému a ono to přijde. K Popelkám to štěstí chodí jen v pohádkách, dá se říci... Malá knížečka plná moudrosti je takovou malou biblí, kde ji otevřete, tam najdete něco úžasně živého a hojivého.

"Život, jak známo, se pohybuje ve vlnách - ale stejně jako moře nikam neteče, pouze se vlní na jednom místě tady a teď. Je, jaký je, což zjišťujeme prožitím ve vlnách vzedmutí k úspěchu a ke štěstí, ale rovněž tak v propadech a zklamáních. Výšky a hloubky našeho prožívání jsou podmíněny naším nadšením nebo odporem. Pochopil jsem, že v dostatečné hloubce utrpení je možné potkat lásku a naopak ve vrcholném okamžiku lásky lze zažít hloubku utrpení." Tak pravil Vladimír Kafka. A má pravdu, hladivost zlých časů i trýzeň šťastných okamžiků lásky - možná každý z nás prožil. Tak pravil a ještě desítky dalších takových citátů tu najdete. Je to výběr toho nejlepšího, nejkrásnějšího a nejmoudřejšího z jeho knihy, ač sama autorka, žena Vladimíra Kafky, by řekla, že tohle je jenom život a jenom obraz člověka, se kterým měla tu čest žít. Jeho citáty, jeho moudrost vzala a poskládala do této krásné knihy poetického zjevu. Mapa duše, mapa života - je i přiléhající název, protože co máme ve své duši, to projikujeme i do svého života.

Nálada všedního dne tvoří všední den. A tyto dny tvoří náš život. A já si třeba z knihy beru nejvíce jeden citát, který je stále o tom samém, ale tak dokonale vystihuje fakt, že kdo se snaží, tak rozhodně vždycky něco získá.

"Život miluje lidi, kteří milují život."

Tak milujme život! Aneb vytlačené části v knize také nejsou náhoda

A s touto malou knížečkou se můžete začít i v případě, kdy budete mít na duši trápení. Je rozdělena do několika malých částí, kde se citáty tématicky věnují například rodině, mateřství, prožívání zklamání, smutku, smrti, spokojenosti, štěstí. Věnují se dodání energie a směru, když v životě tápeme, hledáme smysl života, řešíme osud, strach, lásku, uzdravujeme se, jsme nemocní a také chvílím, když dostaneme dar uzdravení. Jeden by neřekl, ale uzdravit se a pak s tím správně naložit, je jedna z nejnáročnějších životních zkoušek. A to nejen proto, abychom neopakovali staré chyby a neškodili si znovu.

Knihu doprovázejí autorovy obrázky, které dýchají zvláštní vlnivou energií, jež je vnímavému čtenáři plně k dispozici a jistě mu dodá i emocionálně nabité informace navíc.

Máme tedy možnost se zamyslet především nad láskou, která má jednu jedinou podobu - lásku k životu a ke každému okamžiku, který prožíváme. S moudrostí a vděčností přistupovat k žití a mít velké sny, velké plány a nebát se být tu proto, proč cítíme, že tu jsme.

To je celkový pocit, který z četby mám. Čtu náhodně, skáču sem a tam... a stačí jen pár stránek a cítím se plná, naplněná, pohlazená. A vždycky narazím přesně na to, co zrovna číst potřebuji. A tak je pravdou, že některé oddíly znám méně, jiné otvírám častěji a některé mě potkají snad pokaždé - ale možná je to tím, že knížka je na tom místě už pootvíraná a otlačená.

Ale na druhou stranu víte co, asi není náhoda, kde si v Mapě života uděláte takovou mechanickou stopu, že vás provází pokaždé, když ji otevřete.

Vánoce jsou pro mě synonymem lásky

5.11.2019. Rozhovor s Renatou Petříčkovou pro www.kultura21.cz

Načínáme tady magický čas, a tak se ptám, jak se měnilo vnímání vánočního času v průběhu vašeho života? Byly nějaké Vánoce vyloženě "sladší"?

Vánocům, v podobě, která na nás hlasitě a lacině pokřikuje snad ze všech rohů nákupních středisek a většiny médií už od poloviny října, nikterak nepropadám. Zrovna tak mě lehce míjí křesťanské pojetí vánoc jako veřejných církevních oslav narození Ježíše, přestože mé děti samozřejmě znají betlémský příběh a doma dodržujeme klasické vánoční zvyky a tradice. Jistý vliv na to má zřejmě můj vyhraněný postoj k víře prezentované katolickou církví, kdy v mém vztahu ke Stvořiteli skutečně nepotřebuji mít žádného překladatele, a také fakt, že namísto víry preferuji spíše osobní vědění. Asi nejdokonaleji můj přístup vystihuje Vladimírovo "když vím, nepotřebuji věřit" nebo "více než věřící se mi líbí být živoucí". Proto se snažím vědomě být, tedy vědomě žít. A oslavovat při tom lásku a život - což jsou pro mě identické hodnoty, se kterými mám spojeny Vánoce a zrození Ježíše. Snažím se tedy mít vánoce každičký den. A to bez ohledu na dny v kalendáři či náboženské vyznání.

V dnešní uspěchané době spoustu lidí Vánoce nemá rádo, je to stres, schází smysl veškerého činění, přichází únava po podzimu... na druhé straně už se stává společensky přijatelným si dát o Vánocích pohov, mít své vlastní tradice a opravdu je mít "hygge"... A tak nám řekněte, co byste poradila těm uspěchaným? A co těm pohodovým?

Ve věci prožívání, a to nejen vánočních svátků, bych ráda dopřála všem právo svobodné volby. Ať si každý žije podle toho, jak mu to vyhovuje a jak to má rád. Už jsem zmiňovala, že Vánoce jsou pro mě synonymem lásky. A láska přece dává pokaždé tu největší svobodu.

Z hlediska starých tradic je Yule, zimní slunovrat, dobou, kdy pomalu začínáme vystupovat z temnoty po období Dušiček, Vánoce by tedy měly být o naději. Měla by k nám v tento čas více promlouvat duše. Cítíte ta témata, jaká ve Vás bývají? Mnoho moudrosti Vašeho muže v tento čas nachází tu nejschůdnější cestičku do srdcí lidí.

Řekla bych, že je nadmíru moudré vnímat hlas své duše v každém životním okamžiku, nejen v čase Vánoc, a udržovat tak trvalé spojení se sebou, nikoliv se slovy mého muže, nebo kohokoliv jiného, kdo by se snad chtěl pasovat do role "životního rádce". Pevně držet ve svých rukách kormidlo vlastního života je tím nejlepším darem, který můžeme sami sobě nadělit. Vtiskneme tak svému životu ten nejvyšší možný smysl a ještě si při tom užijeme spoustu tvořivé zábavy, radosti a poznání.

S životem není moudré bojovat, život je váš partner, souputník. Srdce navigací. Víte, často vídám lidi, kteří jsou z života unaveni... o Vánocích se to ještě více zvýrazňuje... co s tím?

Změna je možná právě teď. V současném okamžiku. Právě teď v sobě můžeme najít chuť, sílu a motivaci, jak přenastavit své nynější i budoucí životní cesty "k lepšímu". Rozhodnout se, zda tentokrát odvážně půjdeme tam, kam opravdu chceme a kam nás táhne vlastní srdce, nebo zda obklopeni strachem a "zaručeně dobře míněnými radami druhých" vymyslíme 100 důvodů, proč "to nejde" a raději setrváme v tom, co je dávno vyžité, co nás nebaví a co nám neprospívá. Jistě, výrazná životní změna většinou znamená také ztrátu osvědčených a prověřených jistot, což pro nás může být leckdy obtížné přijmout, natož praktikovat. Ne pokaždé se nám do toho chce. Je ale mnohem prospěšnější včas vyslechnout volání života a dojít k patřičné změně dobrovolně, ve zdraví a v plné síle, než čekat, až nás život razantně a mnohdy i velmi nepříjemně zastaví a přiměje nás změnit směr cesty - tentokrát s ukazatelem k vlastní duši.

A tak to pravé poselství Vánoc by mělo být... o čem? Co máme nechat vpustit do svého života?

Náš život je především o lásce, která čeká použití. Zkusme ji tedy v sobě každý den objevovat a hluboce prožívat. Hned teď, nečekejme na vánoce. Láska je naše podstata a jediná pravá skutečnost. Je v nás obsažena, a pokud jsme na ni přímo napojeni, přirozeně víme, kým jsme. Nejtěsněji se s ní setkáváme při vrcholných životních vzestupech, nebo naopak při těch nejhlubších pádech na dno své duše. Právě intenzivním prožíváním předáváme lásce tu nejvyšší možnou sílu a současně platí, že totéž činí ona pro nás. Podněcuje nás k plnému rozvinutí všech v nás dřímajících schopností a tvůrčích sil v přítomnosti a zároveň nám dává příležitost odvrhnout svazující okovy minulosti, abychom mohli volně a svobodně směřovat vzhůru, k sobě. Láska je neomezený tvůrce, který spojuje a povzbuzuje nejen nás lidi, ale také veškerý život ve stvoření. Tak tedy začněme s láskou společně tvořit, spojovat a povzbuzovat, a to od tohoto okamžiku, neomezujme se zbytečně závěrem roku.

Smrtí skutečný život nekončí

1. 11. 2019. Nový Fénix, čerpáno z knihy rozhovorů mezi Vladimírem Kafkou a Irenou Novákovou ATELIÉR ŽIVOTA.

SMRT. Krátké čtyřčlenné slovo sestavené ze samých souhlásek, avšak svým významem - a množstvím vyvolaného strachu z něj - v lidském životě naprosto nezměrné. Se smrtí se akademický malíř, léčitel a spisovatel Vladimír Kafka důvěrně stýkal již od dětství. Zpočátku byla jeho častou malířskou inspirací, od deseti let věku pak jeho důvěrnou společnicí skrytou pod pláštěm cukrovky. V dospělosti mu vstoupila do každodenního života při práci s vážně nemocnými lidmi, mnohdy lékaři vyslanými domů zemřít. Napřímo čelil smrti ještě několikrát. Ať už to bylo v amazonském pralese, ve kterém se na víc jak půl roku ztratil, aniž by měl sebou cokoliv, o inzulinu nemluvě, nebo při dvojité amputaci nohou. Se smrtí se definitivně spojil a zpět do svého neviditelného domova se tak vydal 17. dubna 2018. Jak na smrt nahlížel během svého pozemského života?

Vím, že smrt byla jedním z témat, které jsi výtvarně ztvárňoval už jako dítě...
Už jako malý jsem byl neuvěřitelně zvídavý a neposedný, pravděpodobně nejvíc mě zajímalo nakouknout za oponu našeho života. Pochopitelně jsem se nejvíc bál smrti. Nedovedl jsem si představit, že už nebudu. Bylo to pro mě něco neuchopitelného a zároveň mě to přitahovalo jako magnet svým tajemstvím z neznáma, protože mi nikdo z dospělých nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku "Kde se po smrti ocitneme?" Vzpomínám si, jak jsem s tíživou obavou každý večer usínal s tím, že se už ráno nemusím probudit. Nechtěl jsem o život přijít, protože jsem chtěl obrovsky být. Smrt mě silně rozrušovala a konec s ní spojený byl pro mě zcela nepřijatelný. Své úvahy o smrti jsem potom přirozeně různě ztvárňoval na papír, nejčastěji jsem chudinku smrt porážel opakovaně v nekonečném souboji coby statečný rytíř v lesklém brnění a s mečem v ruce. Chtěl jsem smrt zabít, což je koneckonců většinový názor dnešní medicíny, která na smrt pohlíží jako na úhlavního nepřítele, a tak se snaží tuto naši nepřijatou část potlačit a usmrtit za asistence příslušných léků a farmak. Zabít smrt. Absurdní obraz. A ještě absurdněji se mi jeví, že smrt chceme zabít proto, že se bojíme žít. Postupem času se ale smrt z představy poraženého těla rozvinula do obrazu krásné a vznešené dámy a stala se mou bezpečnou ochránkyní a veselou společnicí. Začal jsem se považovat za jejího výhradního znalce, svěřoval jsem jí své důvěrné plány i starosti. Našel jsem k ní v sobě důvěru a začal si jí ohromně vážit. Vždycky mi pomáhala, nikdy mě neopustila, stali jsme se vzájemnými spiklenci života. Začal jsem jí mít rád. 

Smrt z obrazu se stala tvým živým obrazem.

Je to tak, smrt je pouhá projekce, obraz. Odraz reálného života, který svou přítomností umocňuje. Je přímým protipólem zrození, který tak doplňuje v rámci křehké rovnováhy. Život pak tyto dva vzdálené protiklady spojí v jeden celek: 1 + 1 = 1. Když zmiňuji, že mám smrt rád, ne každý to vítá. Pro mnoho lidí je smrt čirým zlem a naprosto nepřijatelným Luciferovým dílem. Já ale při každé příležitosti zdůrazňuji, že smrt "jen" obyčejně miluju, ale záměrně ji nevytvářím. Vnímám ji jako navýsost noblesní a moudrou dámu, která nás rozhodně nepřichází nadřazeně zabíjet. Touží po našem vlídném přijetí a po lásce stejně jako každá žena. A proto bychom jí to měli s pokorou umožnit, protože upřímně - co jiného nám zbývá? Všichni jednoho dne zemřeme. Smrt je nedílnou součástí života, a i když se jí bojíme, stejně tím tuto skutečnost nezměníme. Pořád to budeme my, v životě a ve smrti zároveň. Dnes, po tolika letech zkušeností, mohu zodpovědně prohlásit, že právě hloubka poselství smrti slouží tomu nejvyššímu principu života. 

Tvé vyobrazení smrti jako ženy je vlastně logickým zakončením kruhu života, kdy do života tě přivádí žena, a rovněž tě z něj jako žena v podobě smrti odvádí. Má smrt souvislost se ženstvím?

Samozřejmě, smrt je energie ženství, magnetická síla přírody, nikoliv žena. Stejně jako láska, čistota, múza, nemoc či rakovina. Ženství v ženě je vlastně vstupní i výstupní branou pro život, jak si sama řekla. Život tímto koridorem zrození a smrti neustále proudí, což se dá nazvat pronikavostí mužství. Ve skutečnosti však nejsme ani ženstvím, ani mužstvím, jsme zdrojem obojího. Nejsme ani smrtí, ani životem, ale ohniskem obojího. Jen na nás záleží, kolik z života či ze smrti použijeme pro existenci.

Poprvé ses se smrtí osobně setkal už v deseti letech, kdy ti byla diagnostikována těžká cukrovka.

Až do agonie způsobené z otravy acetonem, kterou mi diagnostikovali v nemocnici na Hagiboru, nikdo o cukrovce nic netušil. Její dopad na můj organismus byl mimořádný. Prvních čtrnáct dní jsem proležel v diabetickém komatu a pravděpodobně jsem se nacházel v klinické smrti. Když jsem se konečně probral z bezvědomí, lékařky mi velmi razantně a nemilosrdně oznámily diagnózu dětského diabetu s tím, že si budu muset několikrát denně píchat inzulin a bude nezbytná významná úprava životního stylu. Pak bez zbytečného sentimentu dodaly, že s touto nemocí mohu sice za jistých předpokladů krátce žít, ale ať vůbec nepočítám s tím, že přežiju jeden rok. Tento bolestivě přímý lékařský verdikt ohromil především moje rodiče, já jsem mu naštěstí nepřikládal velkou váhu, vždyť jsem se přece považoval za profesionálního znalce smrti z mých malířských dialogů. Takže jsem se smrti vůbec neobával a místo toho jsem se důrazněji začal věnovat životu.

Rozhodně jsi na svou nemoc nereagoval nejpoužívanějším dnešním přístupem: "Bojujme proti nemoci a smrti a vítězně je poražme." I proto se asi roční předpověď tvého úmrtí nepotvrdila.

My lidé velmi rádi tuto hysterickou bojovnou teorii přijímáme za svou. Tak moc se obáváme smrti, že se bojíme vlastního života. A tak bojujeme proti smrti a zároveň proti životu. Dokonce to děláme preventivně! Ocitli jsme se tak v neustálém boji sami se sebou. Chceme žít, být zdraví a bohatí, a tak o tom sníme a žebráme o to. Když se ale život konečně dostaví se vším, co do něj neoddělitelně patří, to znamená i se smrtí, začneme z něj mít strach.  

Pominuli další tvá blízká setkání se smrtí, které jsi absolvoval v pralese nebo při postupné amputaci části obou nohou, se smrtí se každodenně setkáváš při práci s nemocnými. Pokaždé vnímám obrovskou pokoru a úctu k životu i smrti, když mi vyprávíš o lidech, kteří zřejmě v domnění brzkého konce dokážou překonat strach ze smrti a přijmou ji.

My lidé většinou žijeme jen tak napůl. Zcela nesmyslně se domníváme, že k životu smrt nenáleží. Jenže život vzniká ze smrti, a smrt vzniká ze života. Jsou to dvě nedílné součásti, které je nutné bez výhrad a chytračení přijmout v dokonalém celku. Není možné milovat jen život a od smrti se distancovat s tím, že k nám nepatří, to přece není pravda. Smrt probouzí život. A teď hovořím o hloubce poselství smrti, které vždycky slouží tomu nejvyššímu poznání života.

Vracíme se po své smrti zpět do našeho neviditelného domova, odkud jsme vzešli?

Samozřejmě. A když se nad tím zamyslíš, náš pobyt ve fyzickém těle z pohledu celkovosti života trvá jen krátkou, vzácnou chvilku. Proto je tak důležité mít rád v životě všechno - život i smrt. Nebýt vybíravý. Přijmout smrt jako neoddělitelnou součást života. Navíc vím, že otevření se vůči smrti ohromně pomáhá životu. I způsob smrti je někdy úspěchem, zemřít usmířený a vyrovnaný se smrtí i životem je podle mého názoru vrcholem poznání.

Pro někoho ale může být nesnadné přijmout fakt, že smrt není náš nepřítel.

Smrt je nadčasová záležitost a opravdu se jí nemusíme bát. Nikdo při ní nikam neodchází, dotyčná osoba zůstává stále s námi, jen přechází do jiného příbytku uvnitř nás. Smrtí skutečný život nekončí, stále dokola se budeme rodit a umírat v mistrně vytvořeném koloběhu stvoření. Naše duše tento proces dokonale zná, prožila ho přece už tolikrát, a tuto zákonitost života opakovaně využívá pro své nové působení v jiné formě.

Setkáváš se s názory, že smrt je za trest?

Často, a rád je vyvracím. Smrt rozhodně není "odměna" za naše trestuhodné minulé činy, a to dokonce ani v případě nehody nebo násilného činu. Smrt je zjištění naší duše, že se již dál nemůže vyvíjet skrze současné fyzické tělo. Proto jí nezbývá nic jiného než "zemřít" a následně se znovu projevit na jiném stupni vědomí, v novém těle i čase. Jde výhradně o její svobodnou volbu. Smrt je výsledkem našeho života a zároveň návratem k vlastní podstatě.

To potvrzuje tvé tvrzení, že nezemřeme dříve, dokud si to sami nepřejeme.

O své smrti rozhodujeme my sami, a to na úrovni podvědomí, tedy neviditelné duše, kde probíhají ty nejzásadnější životní impulsy. Naše podvědomí řídí téměř vše. A tak se může stát, že někdo má pocit dokončené cesty, touží se dál vyvíjet na jiné úrovni než na Zemi a proto si na úrovni duše nastaví takové okolnosti, které ho ke smrti dovedou. Ze své každodenní zkušenosti mohu potvrdit, že člověk zemře skutečně teprve tehdy, až když si to sám přeje a dá k tomu pokyn. Dříve ne.

"Smrtí život nekončí. Jen začíná jeho nová, pro naše oči mnohdy neviditelná, kapitola. Která je opět prosycena láskou, nejmocnější silou ve stvoření, kterou nic, skutečně vůbec nic nepřekoná. Ani naše vzájemné fyzické odloučení." Irena Nováková Kafková

Děkuji, stálo to za to

21. 10. 2019. Rozhovor Ireny Novákové Kafkové pro SNÍLKY NELZE ZKROTIT.

Jak vy vnímáte sny? (Nemyslím jen ty, co se nám zdají)
Sny, míněno ty, které se nám zdají při spánku, vnímám jako vzkazy naší duše a dokonalé komunikační propojení s naším podvědomím. Jde o živé obrazy, které nás mohou vrátit do minulosti, osvětlit naší přítomnost a dají nám nahlédnout do možné budoucnosti. Jsou mostem mezi světem viditelným a neviditelným.

Snění, rozumějte úmysly, nebo ještě lépe náš srdcový záměr, vnímám jako zásadní kormidlo, kterým určujeme směr svých životů. Na celé stvoření, a planetu Zemi nevyjímaje, nahlížím jako na velkolepý ateliér, který nám byl darován za účelem radostné tvorby, dobrodružného poznávání, živého prožívání a sebe uvědomování. A právě náš duchovní záměr v něm hraje klíčovou roli - formuje nás i naše prožitky, má moc měnit naše životy, a to dokonce velmi zásadně. My lidé se tak jako umělečtí tvůrci nacházíme uprostřed ateliéru života, kterému svými úmysly, city, myšlenkami, slovy a činy vtiskáváme formu, jež nás zpětně odráží.

Jaké máte sny?

Ráda bych si na konci své pozemské pouti s klidným vědomím řekla: "Děkuji - stálo to za to. Žila jsem naplno a byla jsem v každém ohledu sama sebou. Milovala jsem a smála se, jak nejvíc jsem uměla. Tančila jsem, neválčila jsem. Spojovala jsem místo hledání titěrných rozdílů. Mnohé jsem se naučila, pochopila, procítila a prožila, a o to nejlepší jsem se ráda podělila. Neprovedla jsem vědomě a se zlým úmyslem nic, zač bych se musela stydět. Snažila jsem se povzbuzovat život čistotou a krásou, tak snad jsem pro něj i já byla alespoň maličkatým přínosem a darem, stejně jako byl on pro mě."

Co čtenáři najdou v poslední rozepsané knize MISTŘI ŽIVOTA?
Jak už jsem zmiňovala, knihy, které dopisuji, jsou knihami, které původně rozepsal můj muž Vladimír Kafka. Den před jeho náhlým odchodem do neviditelného světa jsme se rozhodli pro Nový začátek. Otočit zmiňovaným kormidlem života a začít si plnit své nové sny, o kterých je tady ostatně řeč. Po sedmi letech jsem tehdy dobrovolně odevzdala svůj majetek bývalému manželovi, rozhodla se opustit tehdejší nenaplňující práci s tím, že budu Vladimírovi pomáhat při jeho malířských aktivitách, veřejných přednáškách a společně dopíšeme rozepsané knihy. Jako dík životu za to, že nás svedl dohromady a mohli jsme tak jeden vedle druhého růst, vzájemně se obohacovat a prožívat skutečnou lásku, o které jsme oba snili. Člověk míní, život mění. Poté co se Vladimír odebral objevovat krásy neviditelného světa, chopila jsem se tohoto slibu alespoň já sama a v následných měsících jsem dopsala první z knih ATELIÉR ŽIVOTA. Po vydaných poselstvích MAPA DUŠE jsem se pustila do další rozepsané knihy MISTŘI ŽIVOTA.

V té se prostřednictvím devatenácti barvitých příběhů lidí, se kterými Vladimír pracoval, snažím poukázat na to, že život nás pokaždé s nekonečnou láskou a přísností předvádí i před naše nejslabší místa. A to právě proto, abychom se je naučili zacelit, přijmout, pochopit, a tím povýšili svého ducha. Abychom nemilosrdně vystaveni také těm nejbolestivějším a žalem strádajícím stránkám svého života projevili, kým v hloubi sama sebe opravdu jsme. Jak vážně to, obnaženi v plné nahotě své rozdrásané duše, "myslíme" s láskou, se životem, se sebou. Jestli jsme schopni i v těch nejtemnějších, propastných hlubinách svého nitra zažehnout v sobě alespoň maličkou jiskru mohutné zářivé síly, která nás pozdvihne z útrob vlastní bolesti a jemně nás povede dál a dál, hlouběji do jásavého tance života, lásky, vděku a pokory. Knihou se snažím vzdát nekonečný hold lásce i životu, o což se ostatně snažím i v každodenním životě.

Kdo je vám inspirací?
Sám život.

Ptáte-li se ale na významné milníky, můj život se zásadně proměnil narozením dvou dětí a přímo o 180 stupňů se otočil v roce 2011 po seznámení s Vladimírem Kafkou.

Co pro vás znamená život naživo?
Žít a milovat naplno tady a teď.

A na závěr co byste čtenářům stránky vzkázala?

Ať mají pokaždé dostatek odvahy čelit svým strachům. Nebojí se použít lásku právě tam, kde nejvíc chybí. Žijí naplno a nepromrhají vzácné okamžiky bytí. Pokaždé jdou svou vlastní cestou, aniž by si nechali diktovat směr cesty druhými. A nezapomínají si plnit své sny a původní úmysly, pro které se sem narodili.

Nejvyšším zasvěcením je láska

1. 10. 2019. Nový Fénix, čerpáno z knihy rozhovorů mezi Vladimírem Kafkou a Irenou Novákovou ATELIÉR ŽIVOTA.

Proč Vladimír Kafka nahlížel na víru jako na most, po kterém přecházíme z nevědomí k plně vědomé bytosti? Jak důležitá je naše učenost a vědění pro náš život? Co soudil o fenoménu lásky a jejím vlivu na naše pevné zdraví?

Nakolik jsme v životě ovlivňováni inteligencí, vírou a výchovou? Pomiňme duchovní či karmické faktory.

Před narozením se formuješ jako plod v těle své maminky, kdy tě do jisté míry ovlivňují všechny její významné prožitky v těhotenství, jako kupříkladu zda je milována, v jakém prostředí žije, jak se stravuje, nebo jestli jsi chtěné miminko. Nejprve do sebe vše podvědomě nasakuješ a po narození se tím fakticky a nevědomě stáváš. V období dětství na sobě silně prožíváš vliv svých rodičů, hlavně maminky. Víra má v tomto období své opodstatnění. Až teprve v době pohlavního zrání se v tobě probouzí duch a svobodná vůle, začneš vyjadřovat svébytné ANO a NE. Na základě toho si odmítáním nebo přitakáním života vytváříš vlastní prožívání. Díky němu pak docházíš k poznání, kterým sílí tvé vědění, vědomí a sebevědomí a přirozeně by měla odpadat i tvá iracionální víra vůči životu prožívaná skrze rodiče. Hovořím-li o "vědění", nemíním tím "dozvědění se" nebo "učenost", ani "inteligenci", ale poznání toho, kým opravdu jsem.

Jak to souvisí s osvícením?

Osvícení znamená "stát ve světle". Vnímám ho tak, že jsi otevřená všemu, co se právě teď děje, přijímáš to a zároveň to s dojemnou péčí a křehkou něhou v lásce oplodňuješ. To je dle mého soudu zasvěcenost, nikoliv to, že si připadáš moudřejší a duchovněji vyspělejší než tvůj soused nebo paní, se kterou se setkáváš na esoterických festivalech.

Nejvyšším stupněm zasvěcení bude asi láska?

Neznám nic vyššího a světelnějšího než je láska. Ti, kdo skutečně milují, nejen druhé, ale i sami sebe a svůj život, stojí zcela přirozeně ve světle zasvěcení. Jsou daleko blíže osvícení, než ti, kteří se zdržují v okázalé vzdělanosti, v permanentní učenosti, v nekonečných studiích a slovních teoretických cvičeních, přičemž vůbec nežijí. Chybí jim poznání lásky. Lásku nikdy nepoužili, tudíž se nemohli stát zasvěcenými, zůstanou akorát tak geniálně vystudovanými. Hodně takových lidí se pak lásce výmluvně vyhýbá, zatvrzele ji potlačuje, jímá je z ní strach, nebo donekonečna diskutují o její zrádnosti a číhajícím nebezpečí. Volí bezmyšlenkovitě stejný přístup jako v případě nemoci a smrti. Možná jsou svými filosofickými názory pro někoho zajímaví, ale pro život jsou zcela nepoužitelní.

Vypadá to, že se nadmíru vyplatí být aktivními praktikanty lásky.

Každý z nás je láskou, ale dokud ji v životě neprojevíme, tak k čemu nám je? Můžeme o ní samozřejmě jen chladně přemýšlet a omezovat ji mozkem, ale pozor, rozum není láskou. Rozum o lásce pouze přemýšlí. A pokud rozum neslouží citu, nastává velký problém. Láska povzbuzuje srdce, je energií ženství, život je naopak energií mužství. Je tedy více než moudré žít s láskou a používat tak ve vzájemném propojení obojí.

Co je podle tvého názoru láska?

Láska je rozhodnutí, je to náš osobní, intimní stav, ze kterého vycházíme pomocí duchovního úmyslu ven tvořit. Takže je dobré rozhodnout se být láskou ještě předtím, než začneme milovat a tvořit okolnosti svého života. Láska je mimo jiné také našímstavem nevyžadujícím vůbec nic. Je výrazem osobní svobody a vědomým rozhodnutím o tom, kým chceme být. Je věčným základem, ze kterého vycházíme do vnějšího prostoru. K tomu, abychom se láskou stali, opravdu nikoho nepotřebujeme, prožívání lásky s někým nebo vůči něčemu je až důsledek našeho rozhodnutí. Někoho milovat je jistě povznášející a úctyhodné, nicméně je to pouhá vnější projekce, která by bez svého faktického jádra nemohla existovat. Mám za to, že jsme lásku uvěznili, omezili ji pouze do pozemského projevu, a tím jsme se okleštili v rozletu duše. Opravdová láska směřuje dovnitř, do duše, tudíž vzhůru, odkud povznášející silou působí i na vnější okolí. Pravou skutečností v životě je náš vztah k lásce, tudíž k sobě, na to stále zapomínáme. Vše ostatní je omezené, vymyšlené, a tím podmíněné, okrajové, vzdálené a nepřítomné.

Často říkáš, že lásku jsme vůbec nepochopili. Že jsme ji vsadili do stejně omezeného obrazu, jaký jsme vytvořili z naší představy o Bohu. Jak v tomto kontextu nahlížíš na nábožensky propagovanou víru?

Jestliže něco vím, nepotřebuji věřit cizím příběhům. Mnohdy stačí jen nepřekážet životu. Každý z nás je živým důkazem Boha, vždyť jaké máme úmysly, takové je naše tělo, náš život, náš svět. Je opravdu nutné přebírat náboženské kázání? Mě oslovuje poznání, duchovní podstata člověka, spiritualita, nikoli vyprojektované náboženství. Pokud musím věřit, tak chci věřit jenom těm věcem, které mě dychtivě povzbuzují, vedou mě čirou krásou a velkoryse mi dopřávají užívat si svobodné vůle, která je hlavní zákonitostí celého vesmíru, a tu v náboženství jaksi neshledávám. Náboženské "pravdy" vnímám jako dočasné poznání určitého vývojového stupně lidstva, kdy slouží jako most mezi vírou a zákonitým věděním vyspělé bytosti. Každý tak máme na vybranou, buď obnovíme sílu vyfantazírovaných pravd, budeme jim slepě věřit a staneme se prudce závislými na vymyšleném Bohu, nebo se dobrovolně přiblížíme k opravdovému zdroji všeho uvnitř sebe ve vlastním vědomí a skutečném životě.

Bůh bývá spojován s cestou k jediné pravdě.

Cesta k pravdě nemůže být spojována s nikým jiným, než s konkrétním člověkem a jeho vývojem k vyššímu původu. Dospěješ k ní jedině vlastním životem, absolvováním osobních zkušeností, tento akt nelze předvídat, vymyslet a čekat na jeho naplnění. Život není statický, je v permanentním pohybu, a pokud snad někdy ztěžkne nebo zpomalí, on sám nás zvýšeným tlakem popostrčí ke změně a rychlejšímu tempu. Z povahy stvoření neexistuje žádná jediná vnější pravda, vždyť náš svět byl stvořen jako ateliér pro naše experimentování, tvorbu a rozličné formy prožívání osobních příběhů. Žijeme uprostřed velkolepého uměleckého díla, a naším cílem by mělo být zušlechťovat ho do mimořádné krásy. Bůh do naší tvorby nezasahuje, proč by měl? To on nám přece dal plně k dispozici jedinečný živoucí ateliér, který vychází z jediného zdroje stvoření.

Tvrdíš, že při léčení pouze vracíš "lidi k sobě".

Snažím se je vracet zpátky "domů", do "vědomí", do duchovního světa, ze kterého jsme vzešli. Vrátit se k sobě znamená přestat neustále na něco pasivně reagovat a místo toho začít vnější realitu tvořit. Proč by mě měly utvářit venkovní okolnosti života, když já jsem ze své podstaty také stvořitel? Jedině když se vrátíš do vědomí, můžeš se tam svobodně rozhodnout, kým chceš v daném okamžiku být - tedy i být zdráv. Tím pádem nedovolíš druhému, aby ti nesmyslně diktoval cokoliv, co s tebou vnitřně nerezonuje.

"Čím víc život projevuješ, tím víc ho přitahuješ", to jsou tvá slova.

Život plodí život. Rozdávej lásku a bude se ti odevšad zrcadlově vracet. Soustřeď se na strach a začne tě ze všech stran tiše obklopovat. Projevená pozornost je to, co tvoří naši přítomnost. Rozhodujme se vědomě každý den, kým chceme být, protože přesně podle toho pak bude vypadat náš život.

Pomocí víry se pomalu můžeme rozeběhnout - ale žít spokojeně a vzlétnout duchem nám umožňuje až nabyté vědomí vlastní osobnosti.

Víra je důležitá, ale sama o sobě nestačí na plnohodnotný život. Měla by být vybudována převážně na vlastních zjištěních a neměla by být obětí za nezodpovězené otázky. Jenom potom je víra schopna sama sebe transformovat sebepoznáním ve světlo vědomí.

Věřit znamená nevědět. Když něco vím, nepotřebuji tomu věřit.

Více než věřícím se mi líbí být živoucím.

My lidé sobě většinou pozorně nenasloucháme, protože jsme od mala vychováváni k tomu, že faktického poznání nabudeme teprve až za desítky let vystudováním několika vysokých škol a docílením mnoha titulů. Zaměňujeme tím vzdělání s uvědoměním. Chybně se domníváme, že soustavným přemýšlením dojdeme k živému poznání. Hlava však není srdce a rozumování není láska.

Živou zkušenost a skutečné poznání nabudeme nejsnadněji v prostoru temného utrpení nebo naopak stavu nejvyšší radosti.

Nikdo z nás se nedostane o stupeň výše, pokud nejprve nenastaví svoje vědomí na úroveň, kam se touží posunout. Chceme-li prožít skutečnou lásku, musíme nejdříve tuto lásku sami dávat. Přejeme-li si být zdrávi, je nutné zdraví uvnitř sebe v duchu projevit. Není možné prožívat cokoliv dříve, než že to uvnitř sebe zprvu vyjádříme, vždyť tím v duchu dávno jsme. To je pravdivá povaha života.

Duchovní pravdy a nejvyššího stavu vědomí dosáhneme jedině prožitím ve svém srdci. Vrcholný stav vědomí totiž není soustředěně promyšlenou činností, věděním získaným učením nebo náročným mnohaletým vzděláváním - rodíme se s ním a paradoxně o něj různým druhem vzdělávání během života přicházíme.

Život plodí život: Ateliér života Vladimíra Kafky

17. 9. 2019. Ženy s. r. o.

Stačí, když si z životní moudrosti a ohromných zkušeností s klienty těžce nemocnými, na odchodu do jiných světů, zapamatujete jen tohle: život plodí život. Stará pravda, která platí ve všem, nač v našem pozemském bytí sáhneme. Ateliér života je souborem rozhovorů autora s jeho ženou, úvahami a fakty, která ve chvíli, kdy tuto knihu drží čtenáři v rukou, jsou o to palčivější, že Vladimír Kafka tu s námi již není.

Snad proto jsem k této knize měla až posvátný vztah a šetřila jsem ji její čtení na dobu, kdy budu patřičně pokorně naladěna. Kdy budu "houba", chtějící nasát lásku, životní moudrost a chuť žít i přes všelijaké životní překážky. A možná jsem si potřebovala přečíst tohle:

"Mám-li v životě nějaký úmysl, měl bych ho také ztělesnit. Pokud svůj úmysl neprojevím, nahromadí se v mém těle nevyužitá energie a začne v něm vytvářet nezdravé prostředí. Energie neproudí přirozeným způsobem ven, ale obrací se dovnitř, proti mně. Zjednodušeně řečeno, nemoc pokládám za potlačenou duševní záležitost."

Musíme se naučit milovat to potlačené, to temné, to bolavé, ty své nevýhody. Ony jsou někdy výhodami. Citlivost s sebou nese výhodu dobré intuice, vcítění, a migrény, když se stanou kamarádkou, tak jsou skvělou společnicí pro odpočinek pro mozek, jež bych si bez ní asi nikdy nedopřála.

Nebo tohle?

"Nemoc ti pomáhá zastavit se v běsném a nevědomém běhu životem a zacílit pozornost směrem dovnitř sebe. Jde tě probudit do života. Domnívat se, že tě přišla usmrtit, je mylné."

A tak ve chvíli, kdy jsem uvažovala o dalším směřování, hledala chuť žít, trápila se s vleklými zdravotními potížemi, mi přišla tato kniha říct, že život stojí za to. A že když se pořádně nadechnu a nastavím si v duši a myšlenkách víc jasno, víc slunečno, víc odkloním starosti, škarohlídy a vydrápu se z odpadkového koše, tak se můj život má šanci změnit.

Žiješ napůl? I Vladimír žil...

Sympatické mi bylo, že při procházení kapitolami, ateliéry, autorova života, ho najednou vidíte jako dítě, jako mladého muže, jako člověka chybujícího, ba někdy i přímo zabedněného a v mnoha jeho životních obdobích byste v něm nehledali toho, který v posledních letech dodával energii, sílu a podával pomocnou ruku smrtelně nemocným lidem. Snad za to může pátá dáma z Karnaku, která se mu přišla zjevit a jejíž dotek byl možná nejsilnějším zážitkem. Ale já jsem vděčná za pohled, který jsem na autora získala a který je o zcela obyčejném Vladimírovi, který je jako tucty jiných, a který se chopil toho, že své životní výzvy přijal. Neutíkal, neuhýbal - přemýšlel. A byl ochoten...

Co vlastně? Nežít napůl!

Nežít napůl. Nemyslet si, že nemoc vás vždycky přijde zabít, nemyslet si, že když vás někdo hodí do odpadkového koše, tak tam musíte zůstat. Najít sebe a se svou duší rozmlouvat. Patrně se dozvíte, dříve či později, že váš životní úkol tady na Zemi, je zcela jiný, jedinečný a nemá co do činění s těmi, kteří vás chtějí vidět na kolenou.

Tak, není ten Ateliér života přesně tím, co taky potřebujete?

Vladimír Kafka, Irena Nováková Kafková: Nemoc nechodí zabíjet

8. 9. 2019 | Tvojechvilka.cz

Autor už tu s námi není, paní Irena dopracovala jeho knihu na počest svého muže. Muže, který byl jedním z nejpodivuhodnějších "léčitelů" dnešní doby. Jeho energie, dobro, laskavost a moudrost procházela i skrze jeho knihy. A nyní to není jinak. Jen se tady formou rozhovorů, procházením etap (ateliérů) jeho života, dozvídáme to, co nám často v té honbě za duchovní dokonalostí uniká.

I ti nejdokonalejší mají své chyby. A chyby, přešlapy - jsou tím nejcennějším, co nás může v životě potkat. Protože nám to dává možnost se zvednout ze dna a vykročit dál. Jiní, lepší, poučení.

Autor se zabýval především nemocnými lidmi, často v posledním stádiu jejich nemoci, a se smrtí komunikovat uměl, stejně jako s nemocí. A říká, že všechno v našem životě má být protknuto láskou. A vyplatí se skutečně hledat sebe, nenechat se utlačit, zatlačit a najít, proč jsme na Zemi přišli. Jaký byl náš úmysl.

Protože když ho nenajdeme, ignorujeme, zbytečně si ničíme žití. My, ale ničíme ho i naším blízkým.

"Mám-li v životě nějaký úmysl, měl bych ho také ztělesnit. Pokud svůj úmysl neprojevím, nahromadí se v mém těle nevyužitá energie a začne v něm vytvářet nezdravé prostředí. Energie neproudí přirozeným způsobem ven, ale obrací se dovnitř, proti mně. Zjednodušeně řečeno, nemoc pokládám za potlačenou duševní záležitost."

Naučit se milovat to potlačené?

Ach, to je nejtěžší úkol člověka. Musíme se naučit milovat to potlačené, to temné, to bolavé, ty své nevýhody. Ony jsou někdy výhodami. Citlivost s sebou nese výhodu dobré intuice, vcítění, a migrény, když se stanou kamarádkou, tak jsou skvělou společnicí pro odpočinek pro mozek, jež bych si bez ní asi nikdy nedopřála. Jsou různé myšlenky, které vás při procházení ateliéry života Vladimíra Kafky napadnou. Rozhodně ale vždy bude promlouvat k vaší vlastní životní situaci.

Chce to čaj, klid, zastavení, velkou dávku pokory a možná než otevřete Ateliér života, vezměte k sobě pod deku zachumlat i neřesti, nemoci, problémy, vztek, nejen na sebe, ale i na druhé. Pochopíte, že i tohle vše je naší součástí a nic to nevypovídá o naší "nekvalitě". A pak tohle všechno pod tou dekou můžete s láskou pohladit a věřit, že...

"Nemoc ti pomáhá zastavit se v běsném a nevědomém běhu životem a zacílit pozornost směrem dovnitř sebe. Jde tě probudit do života. Domnívat se, že tě přišla usmrtit, je mylné."

Ateliér života... tak pravil Vladimír Kafka

20. 8. 2019. U modré kočky.

Vladimír Kafka byl nejenom skvělý terapeut lidských duší, ale také vizionář, muž, který každičké slovo, které hlásal, také potvrzoval svým životem a bytím. A nebylo to vždy jednoduché, chyboval, odkláněl se od své cesty, cesty na scestí se však posléze ukazují jako ta nejpřímější cesta k úspěchu. Každý čtenář si z této mozaiky ateliérů jeho života, jež jsou koncipovány jako jednotlivé kapitoly, vezme to své. To, čím souzní s ním.

Navždy mi z této knihy zůstává v paměti obraz Vladimíra stojícího uprostřed tmavé egyptské zříceniny v Karnaku prožívajícího vizi čtyř dam. A pátá byla tou, jež se ho fyzicky dotkla. Možná právě takhle vypadá osvícení. A pak slova, která v knize opakuje mnohokrát. Na světě není nic důležitějšího než láska, a neměla by se svazovat konvencemi a něčím, co "by se mělo". Tak zoufale nám chybí, jak moc je dnešní civilizace nemocná, fyzicky i psychicky. Všude, kde je nemoc, chybí láska. 

Návod na život Vladimíra Kafky tu však zůstává

On tu už není... Ale něco důležitého tu zůstalo. A to je sdělení pro celý život. Je mi líto, že už nikomu naživo nepomůže, neukáže krásy života, které máme každý v sobě, jen tak moc zadupané vnějšími i vnitřními okolnostmi. Snad proto i otázka jeho ženy Ireny v této knize byla tak nadčasová. Co by vzkázal těm, se kterými z časových důvodů už spolupracovat nemůže těsněji, těm, kteří jsou nešťastní, nemocní a nevidí cestu ven?"Popřál bych jim, aby v sobě našli schopnost probudit tu nejvyšší možnou sílu lásky a opustili vše, co s ní má pramálo společného. Díky tomu se v nich probudí odvaha uskutečnit to, o čem se jim třeba doposud ani nesnilo. Restartují tím svůj původní úmysl a aktivují přirozené vlastnosti zdravého těla a ducha, které v sobě nosí od narození.Uzdravení je totiž možné jen díky jejich osobnímu vnitřnímu rozhodnutí a úmyslu. Jakmile zaměří pozornost do sebe a projeví touhu opravdově žít, dají se okamžitě do pohybu všechny součástky neviditelného světa a jejich úsilí na cestě ke zdraví podpoří."

Vítejte v Ateliéru života

16. 7. 2019. Objevto.cz

Menší knížka s šedivou obálkou se vejde do každé kabelky, batůžku na cestu, a přitom obsahuje tolik životní moudrosti a zásadních informací, že by měla patřit mezi povinnou četbu na středních školách, kde už jsou studenti snad schopni trochu více pochopit hloubku obsahu.

Autor, umělecký malíř, absolvent Akademie výtvarných umění, se narodil 11. dubna 1963 v Praze a 17. dubna 2018 se vrátil zpět do svého neviditelného domova. Více než čtvrt století se stihl věnovat tisícům lidí se závažnými zdravotními problémy, zejména onkologickým onemocněním. S úmyslem inspirovat druhé ke spokojenému životu ve zdraví pořádal po celé České republice besedy s lidmi, tzv. hostiny. Mnohé najdete na záznamech Youtube - zadejte vyhledat: Hostiny Vladimíra Kafky. Občerstvením těchto hostin byla životní moudrost a rady, díky kterým Vladimír dokázal stovky lidí doslova vzít hrobníkovi z lopaty a správně voleným resetem a probuzením mysli oddálit smrt mnohdy i o celé desítky let přesto, že doktoři nad konkrétními pacienty již zlomili hůl a vyslovili jasné verdikty typu "Propouštíme vás domů, už vám neumíme pomoci, zbývá vám 2-3 týdny života, zařiďte si vše potřebné!" V tuto chvíli nastoupil Vladimír a maximálně podpořil a někdy i probudil pacientovo přání a rozhodnutí, zůstat žít a to se pak naplnilo pomocí až zázračně jednoduchého mechanismu a podpořené silné vůle - žít. Vladimír v této, ale i předešlých knihách naznačuje ty nejzákladnější principy života, způsob, jak jej uchopit, ale také, jak přijmout smrt a skamarádit se s ní doslova.

Tuto knihu již nestihnul dokončit, veliké díky tedy také patří jeho přítelkyni, která Vladimíra podporovala v každodenní pomoci lidem, kterým Vladimír věnoval prakticky celý svůj čas. Jeho přítelkyně zaznamenávala s Vladimírem rozhovory, při kterých se v průběhu celé knížky dozvíme i zajímavé detaily mnohdy nezáviděníhodných životních situací samotného autora. Ten musel nasbírat životní zkušenosti v podobě ztráty všeho majetku, byl bývalou ženou vyhozen na ulici, na tři týdny se ocitl na Florenci - přímo mezi bezdomovci, souběžně musel řešit osobní zdravotní potíže, postupně přišel o části obou končetin... Kniha je čtivá až dojemná i pro detailně vykreslený náročný umělcův osobní život.

Především je však velice poučná skrze životní moudra a rady, kterými by se mohl řídit ve smyslu svého zdraví a štěstí snad každý. Rozhodně tuto, ale i další knihy Vladimíra Kafky doporučuji nejen přečíst, ale i mít a vracet se k nim, protože obsažené myšlenky považuji za hodně klíčové.Lidé totiž až velmi často zapomínají na sebe sama, nenaslouchají svému citu a nitru, přehlíží své pocity, svoji duši. Ta se nám mnohdy snaží různými způsoby (nakonec pak i těžkou nemocí) naznačit, že se ubíráme špatným směrem, v rozporu s tím, co měla duše v plánu. A jestliže své životní chyby opakujeme a neumíme se poučit z předešlých znamení a chyb, hloubka lekce se pak musí projevit nakonec i vážnou nemocí. Přitom ještě stále zůstává čas, lekci konečně pochopit, učinit za minulým životem, nezdravými vztahy nebo přístupu k životu tlustou čáru, a nechat zemřít místo těla pouze starou mysl a znovu se obrazně narodit do zdravějšího života, který již bude vědomý a v souladu se svým cítěním, nitrem - duší.

Ukažme si alespoň několik zásadních myšlenek:
Každý člověk prý ovlivní za svůj život asi dvacet tisíc lidí. To už je velmi silná energie Světla. Základní otázka ale zní: Čím chceš ovlivňovat? Čeho chceš být poslem?
Mám - li v životě nějaký úmysl, měl bych ho také ztělesnit. Pokud svůj úmysl neprojevím, hromadí se v mém těle nevyužitá energie a začne v něm vytvářet nezdravé prostředí. Energie neproudí přirozeným způsobem ven, ale obrací se dovnitř, proti mně. Přijetím naší odvrácené strany a napřením láskyplné pozornosti k tomu, čeho se nejvíc obáváme, se přemalovává obraz nemoci do zdraví.

Lidé často bezmyšlenkovitě přijímají roli, která jim je určena vnějšími autoritami, a neslyší sami sebe.

Je to jako setkání vody s ohněm, ve kterém by ale nemělo jít o vítězství jednoho z nich, ale o pochopení obou, o jejich vzájemné doplnění, neboli přijetí.

Láska mě v životě nikdy neopustila. I v těch nejtěžších chvílích a situacích mi umožnila změnit směr mé cesty a navedla mě právě tam, kudy jsem měl jít.

Na život se nečeká. Máme jej tvořit a žít v každém okamžiku s maximálním úsilím a jasným úmyslem být existenci zdrojem. Z vlažného a polovičatého přístupu přichází jen zmatek a časté zklamání. Nerozhodnost a odevzdanost v sobě ukrývá strach a dluh vůči životu, který pak musíme v budoucnu splácet.

Čekáme, až "něco přijde", a když se konečně dočkáme, bojíme se pro změnu toho starého pustit a raději si to podržíme na horší časy.

Duch je světelná energie, která vyzařuje a vysílá do prostoru všechno, pro co se svobodně rozhodneme. Předtím ale musí nastat vědomé rozhodnutí, například že chceš být láskou, chceš být zdravá, že chceš být manželkou, nebo poslem života.

Když se věnuji nějaké činnosti, měla by v tom být obsažena moje stoprocentní opravdovost. Moje plně vložená energie, abych s tím mohl být právem spokojený.

Dnes chtějí mladí všechno hned, a přitom se jim do toho nechce jít s plným nasazením srdce, chybí nadšení a živý zápal pro věc.

Smrt je pouhá projekce, obraz, odraz reálného života, který svou přítomností umocňuje. Ani ty nejsi životem nebo smrtí. Jsi ohniskem obojího, ale jen na tobě záleží, kolik z života nebo ze smrti použiješ pro existenci.

My lidé, sobě většinou pozorně nenasloucháme. Chybně jsme vychováváni, že faktického poznání nabudeme až za mnoho let vystudováním několika vysokých škol a získáním mnoha titulů. Zaměňujeme tím vzdělání za uvědomění. Domníváme se, že soustavným přemýšlením dojdeme k živému poznání. Hlava ale není srdce a rozumování není láska.

Povolanou bytostí je každý z nás. Ale musíme se nejprve do sebe pořádně zaposlouchat a uslyšet se zevnitř. Živou odpovědí je potom návrat do sebe, domů do vědomí, na počátek všeho.

Zapomněli jsme, že jsme autory svých životů, i jakými neomezenými duchovními schopnostmi ve skutečnosti vládneme.

Smrt je součástí volání života. Je to alarmující příležitost se konečně otevřít a přijmout sílu života do celé naší bytosti. Rozhodnout se, jestli podlehnout smrti a nebo jestli tě život silou svého volání patřičně probere.

Plně respektuji nemoc, ale zároveň každého naléhavě vybízím, aby se zmocnil vlastního života a ten si svobodně a nově vymezil.

Zjednodušeně lze říci, že k léčení nic jiného než lásku použitou v přítomnosti nepotřebuješ.

Když nemůžeš, tak přidej.

Ze změn bychom neměli mít strach a zrovna tak bychom se neměli bát žít a milovat - a to i situace, které nám nejsou zrovna přívětivě nakloněny.

Oháníme se tím, že hledáme pravdu, ale vlastně nic neděláme opravdově.

Za vším stojí změna, díky které můžeme lehce přijít o všechno, čemu jsme dosud věřili. Víme, že můžeme přijít o naše domnělé jistoty. Právě proto je pro nás krajně obtížné probudit lásku vůči nemoci a nastartovat potřebné změny. Leckdy nás hrozba smrti donutí trochu se pohnout z místa a natočit konečně pozornost ke skutečnému a nepředstíranému životu. Řekl bych, že právě to po nás život chce: opravdové rozhodnutí potvrzené činem, kým chceme být.

Pro naše prozření je nutné odhodit veškerý viditelný hmotný balast, přes který se díváme na náš svět, a snažit se spatřit tu nejvyšší sílu zářivého ducha, který je ovšem pro naše nemocné oči jen stěží viditelný.

Naše civilizace trpí především vnitřní slepotou. Umí se dívat jen hmotným zrakem a podle toho hlavní obraz našeho současného světa vypadá. O vnitřním, citovém vidění většinou nemáme ani potuchy. Proto je nezbytné naše vnitřní oči doširoka rozevřít a nahlédnout s nimi za hraniční oponu na náš skutečný, neviditelný domov citu a ducha. V minulosti jsem byl v životě poměrně dost slepý a až odnětím končetin se mi podařilo oči otevřít a hnout se konečně z místa.

Cukrovka... svou nemoc miluji a nemám v plánu ji opouštět. Je mojí nehybnou kotvou v přítomnosti a důraznou připomínkou důležitých pravidel a rovnováhy ve spánku, pohybu, i v lásce k sobě. Přidržuje mě citlivě při zemi, abych někam daleko neuletěl a nezapomněl sám na sebe. Proto si své cukrovky uctivě vážím.

Dětem stačí prožít život v lásce, ve spojení s přírodou a v radostné a svobodné tvorbě. Nic jiného nepotřebují. Teprve když se začne duch v dítěti rozvíjet, začnou být chlapec nebo dívka zodpovědní za svoje vlastní uvažování a chování. To je pravý důvod zásadní dětské proměny během puberty a zároveň drahocenný okamžik, ve kterém se dá vygumovat veškerá naše negativní minulost natočením ke světlým stránkám života plným lásky a krásy - a nebo se v něm můžeme naopak víc zatížit.

Ve vesmíru existuje vždy a ve všem úmyslný plán nebo inteligentní souvislost. Nic se neodehrává nevědomě, protože duch je sám o sobě vědomím ve všem. Své působení zde si předem vybíráme.

Důvodů, proč se rodíš právě do své rodiny, bývá více. A pak pochopitelně plaveš - i ty - ve vibračních vlnách svých rodičů - jak v těch lehkých a zářivých, tak i v těch těžších a ne zrovna příjemných. Proto máš podobné složení krve, příbuzné myšlenky, obdobné zvyky a chování, stejné dispozice.

Hodně žen raději ze strachu zvolí nespokojenost ve vztahu, protože nenaleznou potřebnou odvahu změnit od základů svůj život, a děti se jim jako výmluva náramně hodí. Vůbec jim nedochází, že svým ustrašeným a odevzdaným postojem přímo ovlivňují duši milovaného dítěte.

Duše dítěte už tady byla milionkrát; milionkrát se narodila, milionkrát zemřela. Nemusíme z ní dělat hlupáka, ona ví své.

Největším darem, jakým můžeme svým dětem dát, je umožnit jim vyrůstat v láskyplném prostředí. Děti se učí odezíráním, pozorované kopírují a přenáší do svého dětského i dospělého světa.

Žádný cizí člověk nemůže způsobit tvé onemocnění; zpustit ho můžeš jen ty sám, a to kvůli prožívání svých těžkých vnitřních stavů nebo pocitů viny, atd.

Dědičné vlastnosti na duchovní úrovni vůbec neexistují. Rozhodující je přitažlivost stejného - podobných vlastností, myšlenek, pocitů, činů, záměrů. Na základě vzájemné podobnosti se přitahujeme k sobě navzájem a rodíme se do podmínek, které jsme si "zadělali" sami, jenom si to neuvědomujeme.

Lidé často přijímají roli, která jim je určena vnějšími autoritami, a neslyší sami sebe. V případě nemoci se to celkem trefně nazývá magie bílého pláště. Dotyční po těžké diagnóze přestávají žít, začnou se obávat ztráty života, a přijmou falešný obraz své smrti. Domnívají se, že život skončil a s tímto verdiktem se jenom smíří a přijmou jej - dovolí aby se naplnil a stal realitou. Většinový názor nemocných, jak o sobě smýšlejí, a přístup v podobě odevzdanosti... Ničí tím svou duši a rozhodně tím nebrání svůj život. Chtějí žít, ale nechají se zabíjet. Chtějí být zdraví, ale chovají se nemocně. Chtějí být milováni, ale nenávidí. Chtějí žít s láskou, ale přitom umírají strachy. Tento rozpor nás zabíjí.

Mám rád věci přiznané, transparentní, výrazné a jasné, a to nejen v umění. Nelíbí se mi určité variability, kdy hledáte zda je to "tohle", nebo "tamto". Všiml jsem si, že nečitelnost bývá často problémem i u lidí, kteří ke mně dochází na léčení.

Mnozí lidé doslova rezignují. Jen málo lidí je pro ochotných opravdu pro život něco obětovat; teoreticky možná ano, ale jasný čin v praxi? A tak mnozí raději zemřou, než by cokoliv změnili.

My lidé jsme zvyklí pořád něco po životě požadovat. V nemoci, kdy bychom měli naopak životu něco dávat, se nám nic vracet nechce.

Mnozí lidé se raději ukrývají za umění, nebo jiné zaměstnání, partneři za manželství, a přitom všichni do jednoho pohřbívají světlo svého života. Bojí se žít s láskou a podle toho pak život i jejich tvorba vypadá. Výsledek je vykalkulovaný, bez energie, mrtvý. Proto je mnohem důležitější:

Odložit vše z čeho máme strach a věnovat se dál jen radostnému životu. Najdeme-li odvahu a vzdáme se dobrovolně své masky ve jménu života, on nám to bohatě vynahradí na všech úrovních vědomí.

Každému bych doporučil - bezodkladně vyrovnat vlastní dluh lásky na sobě. Mdlý přístup a neláska k sobě nás zabíjí nejprve na duchu a pak i na těle. Všichni do jednoho jsme poslové Světla, lásky a zářného začátku, lehce se ale můžeme stát vyslanci bídy, fatálního zániku, válečné temnoty. Rozhodnutí o tom, kým se nakonec ve své plné opravdovosti staneme, spočívá pouze na nás!

Sem na tuto planetu, se rodíš naprosto dobrovolně, nikoli za trest.

Cestovat by měl úplně každý, třeba jen proto, aby v praxi zjistil, že mnohdy se zbytečně bojíme věcí, které za to vůbec nestojí, nebo že není důležité stále dokola něco teoreticky studovat, ale opravdu to prožít a potvrdit životem.

V Machu Picchu jsem prožíval znovuzrozené stavy radosti, svobody a lásky, které jsem v sobě po dobu osmi let našeho manželství dusil, až jsem je totálně pohřbil. Vzpomněl jsem si, že jsem svobodná bytost, že můžu zlobit a že se pokaždé mohu rozhodnout podle svého, protože jsem zodpovědný jen sám za sebe a nenesu vinu za chování a přání ostatních.

Na Florenci jsem zůstal přes tři týdny. V třeskutých mrazech a v prostorech, kde by mě nikdy v životě nenapadlo, že skončím, jsem se trpělivě učil vědomě ovládat bolest, přičemž se moje noha začala dávat nějakým záhadným způsobem dohromady. Gangréna samovolně ustupovala, až časem zmizela úplně. Bolest i gangréna.

Za všechno, co se nám v životě děje, si můžeme jen my sami. Všiml jsem si, že čím opravdovější člověk je, tím hlubší jsou jeho pády. Proto, abychom konečně prohlédli, nalezli sami sebe a pochopili mistrně utkané vesmírné souvislosti.

Musel jsem přijít o obě nohy, abych se pohnul z místa do vlastního sjednocení, což je svým způsobem tragikomické. Ztráta nohou u mne znamenala nevěrnost vlastní duši a to se v dlouhodobém měřítku opravdu nevyplácí.

Lidem, kteří jsou v beznadějném stavu z nemocnice propouštěni domů říkám, že celý vtip spočívá v tom jediném: natočit hlavní pozornost k životu.

Přijetí nemoci i života umožní jakýkoli stav za použití opravdové síly srdce zcela transformovat a úplně tím změnit hlavní proud energie jak v našem těle, tak v našem životě.

-------
Tolik některé myšlenky z první poloviny knihy. Nejlépe však je, poznat celou hloubku těchto poznání na příkladu života autora, detailně popisovaném v celé knize. Jeho partnerka pak po smrti autora dodává:
Smrtí totiž život nekončí, jen začíná jeho nová, pro naše oči většinou neviditelná kapitola. A ta je opět prosycena láskou, nejmocnější silou ve stvoření, kterou nic, skutečně vůbec nic nepřekoná. Ani naše vzájemné fyzické odloučení. Milujte. Irena Nováková Kafková

Vlažnost nás pomalu zabíjí

9. 1. 2017. Juraj Kočar pro Celostní medicínu.

Na rozhovor s Vladimírem Kafkou jsem se těšil dlouho. Už z jeho knih nebo videí na YouTube je zřejmé, že má mimořádný dar inspirovat druhé. Kdybych měl popsat jedním slovem osobní setkání s ním, použil bych slovo ŽIVOT. Z Vladimíra Kafky prýští Život. Vědomí, Přítomnost, Láska. Jak Vladimír říká, rozhoduje se být denně právě Láskou. Bylo pro mě velkým zážitkem vidět Lásku v praxi. Vidět a slyšet ho odpovídat Naživo (pozn. - je autorem knihy s názvem Život naživo).

Vladimíre, vy pracujete hodně se smrtí. Jak se smrti nebát?

"U smrti nesmíte být povrchní. Je nutné zaměřit se do její podstaty. Kdybych "na efekt" říkal, že miluji smrt, to bych byl úchylný nekrofil. Mluvím zde o hloubce, povaze a poslání smrti. Otevření se vůči smrti ohromně pomáhá životu. Jakmile se budeme pohybovat na povrchu a bát se smrti, hrozit smrtí, vydírat smrtí, léčit smrtí nebo dokonce trestat smrtí, nikam se nedostaneme. Když chcete užívat všech vymožeností života, je nezbytné se ponořit i do hlubiny smrti. Zde se všichni jednou spojíme."

Co je zlomovým okamžikem, kdy víte, že se lidé vyléčí?

"Většinou se to pozná hned při první návštěvě. Nedá se to ale nazvat zlomovým okamžikem. Je to spíše výraz okamžiku. I kdyby byl dotyčný člověk v katastrofálním stavu, tak sílu života poznáte v jeho očích, podle jeho zájmu, v touze žít, zkrátka v jeho "tahu na bránu". Spatříte to v jeho zářivé opravdovosti. Rozeznáte to i podle toho, zda dotyčný přijde společně se svou rodinou, kdy všichni mají dychtivý zájem zvládnout těžkosti na cestě k uzdravení. Těch slibných aspektů je mnoho, ale věštec samozřejmě nejsem."

Jakou jednu věc můžeme pro svoje zdraví všichni udělat?

"Už to bylo mnohokrát řečeno - dluh lásky na sobě je evidentní. Je psáno: "Zaplatíš do posledního halíře." A "do posledního halíře" znamená být láskou ke všemu na sobě. Proto si my, každý z nás, zasloužíme obrovskou pozornost a bezpodmínečnou lásku. Zejména je záhodno jí zacílit právě tam, kde chybí, což většinou bývá naše nemoc."

Píšete, že čím více člověk prožívá Život, tím méně potřebuje bylinek a vnějších léčebných věcí. Je to tedy primárně o Životu?

"Především. Protože čím více projevujete Život, tím víc ho přitahujete. Život plodí život. Čím více projevujete strach, tím víc ho tvoříte. Čím více projevujete lásku, tím víc lásky přitahujete. Takže je to o nejvyšší projevené pozornosti vůči všemu. Když do své pozornosti zahrnete všechno z pohledu lásky, tak se tato původní síla projeví kdekoliv, v čemkoliv a u kohokoliv."

Také mě ve vaší knize zaujalo, že píšete, že se máme těšit na budoucnost a vycházet z minulosti. Že přítomnost je vlastně všechno...

"Přítomný okamžik je vlastně duchapřítomnost. Nemluvím až tolik o časovém údaji, ale spíše o uvědomění nebo lépe o všeobsáhlosti. My jsme však z ducha vyrobili převážně jen přítomnou časovost. Čas a prostor sice vychází z duchovní energie vědomí, ale je to stejné, jako kdybychom Slunce místo na obloze hledali v podzemí. Odrazy paprsků tam snad nalezneme, ale samotné Slunce pochopitelně ne.

Stejně jako naše tělo a buňky jsou výsledkem tvorby energie našeho ducha, tak duchapřítomnost znamená zdroj existence tří částí naší bytosti - podvědomí, vědomí a nadvědomí. Nebo chcete-li, minulosti, současnosti a budoucnosti. Duch se nad těmito třemi částmi rozprostírá a přitom je soustřeďuje do svého ohniska, středu.

Problém může nastat, pokud jsme pořád myšlenkami v minulosti, nebo když stále sníme jen o budoucnosti. Jako duchovní bytosti jsme totiž obsaženi jak v minulosti, tak i v budoucnosti, ale je nutné si to uvědomovat a to lze jen právě teď. Duch je přítomen v každém vědomém činu a je lhostejné, v jaké časovosti se tento čin děje. Často na naši trojjedinost zapomínáme. Na ducha, na duši a na mysl jako součást této nádherné vesmírné kompozice. Příznačně je to popsané i v Bibli, kdy Ježíš říká Petrovi: "Než kohout ráno zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Tento výrok jistě neznamená, že by nebohý Petr třikrát opakovaně po sobě před někým zapřel Krista. Je to výstižný obraz toho, jak Petr Ježíše zapřel v sobě nejprve na duchu, potom na duši a nakonec i ve vlastní mysli. Stalo se tak dříve, než stačilo vyjít Světlo poznání. Nikoliv Slunce na nebi. Život prýští zevnitř, ne vně nás. Smrt spočívá rovněž uvnitř naší bytosti, a to již od narození a ne někde venku. To je skutečná duchapřítomnost."

Když už jsme u duchapřítomnosti, jak se vlastně díváte na meditaci?

"To, co se všeobecně považuje za meditací, ve skutečnosti žádným meditačním stavem není. Meditace by neměla být desetiminutovým cvičením v tělocvičně, které je vytrženo z každodenního shonu. Pod meditací si představuji spíše přirozeně radostné konání v průběhu každého dne nebo upřímný a srdečný smích. Narovinu řečeno, meditací by měl být celý náš život a ne několikaminutové potlačování neposlušných myšlenek. Radostné a světlé okamžiky v prožívání, naplněné spokojeností, to je podle mě ta nejvyšší forma meditace."

A jak si tedy tvořit život?

"Každé ráno se probuďte a rozhodněte se, kým ten den chcete být. Mé rozhodování je asi snazší, protože když od rána do večera pracuji s nemocnými lidmi, tak je jasné, kým mám být. Protože často pracuji se smrtí, tak chci být zdrojem Života. Smrt mi umožňuje s radostí život používat. Ne snad, že bych smrt nutně potřeboval, ale mám ji rád a vysoce si ji vážím. Přijímám ji s pokorou, ale nevytvářím ji. Snažím se na smrt nahlížet v kráse a transformovat ji v život. Spolu pracujeme pro Život. Zkrátka 1 + 1 = 1."

Povídali jsme si už o léčení, o smrti i o mnohém dalším. Teď pojďme ještě k tématu vztahů, které také hodně čtenářů zajímá. Co je podle vás pro partnerské vztahy a jejich uzdravení klíčové?

"Nejdůležitější je mít společný záměr. Záměr či úmysl je pověstný duch člověka, soustředěný uprostřed hrudi. Vždy hledám správné výrazy pro to, co oním duchem ve skutečnosti vlastně je. Duch je úmysl, duch je záměr, duch je výraz, duch je cítění - je to energie života. A mám odpozorováno od manželů, milenců nebo od dvojice lidí, že si rozumějí jen v některých úrovních, třeba v práci, při jídle nebo v sexu, ale už nemají společný záměr v mentální nebo duševní úrovni prožívání. Nejsou spolu propojeni na všech úrovních. A dost často, pokud jsou k sobě něčím přitahováni, se tak děje v negativním slova smyslu a jsou tak prakticky neustále ve vzájemném souboji.

Naše bytost pomocí endokrinního systému, na neviditelné úrovni se to orientálně nazývá čakrami, umožňuje navzájem navazovat kontakty. Ale pokud nemáme společný záměr, což je duchovní úroveň, tak se nespojíme nikdy. Svazujeme se pak nevědomě pouze na některých nižších úrovních, které jsou především vnějšího charakteru."

V partnerských vztazích by tedy měly být přítomné všechny roviny?

"Všechny tyto roviny vycházejí z lásky. A pro lásku se mohu jednoduše rozhodnout, aniž k tomu někoho potřebuji. Láska není až tolik vnější čin. Láska je hlavně neviditelné vnitřní rozhodnutí.

Duše stojí na počátku všeho. A duše je nejprve ženství. Současnost náš tlačí na počátek všeho, což je směrem k naší duši. Naše duše tak pod tímto tlakem prožívá vše, co je na ní potlačeno. Na duševní úrovni se tak probouzí vše nefunkční, zapomenuté či pohřbené. Patří do toho i vztahy."

Nadchl jste mě, když jste mluvil o lásce. Jak ji můžeme množit, násobit, zvětšovat její množství v našich životech?

"Musíme ji hlavně používat. Já jsem láskou, Vy jste láska, všichni jsme láskou. Ale dokud ji nepoužijeme, tak k čemu nám je? Když přemýšlíme, zůstáváme omezeni mozkem. A rozum není láskou. Rozum o lásce pouze přemýšlí. Je chladnokrevný, bezcitný, nastavený na válku a přežití, na to, aby nakonec zvítězil, byl viděn a slyšen. Když rozum neslouží citu, je to velký malér.

Láska povzbuzuje srdce a je něčím jako závojem ženství. Život je naopak mužstvím. Je tedy více než moudré žít s láskou a používat obojí. Láska je vždy rozhodnutí - váš osobní, intimní stav, ze kterého vycházíte pomocí duchovního úmyslu ven tvořit. Takže je dobré být láskou ještě předtím, než začnete milovat. Kdežto my lidé velmi často lásku potlačujeme, my se jí bojíme, stejně jako nemoci nebo smrti."

Zda se v životě rozhodneme pro lásku nebo pro strach je naše svobodná volba, a je jen na nás samých, co zvolíme."

Když ve vztahu nejsou všechny roviny přítomny, je potom lepší být sám?

"Manuál na lásku neexistuje. V duchovní úrovni se nachází mnohost výrazů a nekonečné množství úmyslů, i když je vše Jedním. Je to jak rozkvetlá zahrada, kdy také neposuzujete, která kytička je hezčí a vnímáte nádhernou dokonalost a kouzlo louky v její rozmanitosti. Nic jiného Vás ani nenapadne. V životě se vyplatí žít společně ve dvou a ne věčně sám o lásce přemýšlet. Láska se totiž vytváří každou chvíli. To není slib na 100 let dopředu. A děje se právě teď, teď, a teď. Pořád."

Chtěl byste v krátkosti okomentovat situaci v Evropě a jak z ní ven?

"Evropa je, obrazně a symbolicky řečeno, mytologická žena. Když je tělo zdravé, má vyvinutou imunitu a vnikne do něj mikrob, tak imunní buňky zajistí, že se tam už nikdy neobjeví. Zrovna tak, jako když vstoupíte do teritoria lva, který právě ulovil antilopu. Zkuste to. Uděláte to pouze jednou. Když kolem něj budete v odstupu 200 metrů kroužit, tak Vás nechá na pokoji. Obdobné příklady najdete všude v přírodě, i ve vesmíru nebo na buněčné úrovni. My Evropané o přirozenou imunitu přicházíme, a pokud ji urychleně neobnovíme, rozložíme se. Obraz Evropy je obrazem nás všech ve vztahu vůči sobě samým.

Miluji pohádku Kráska a zvíře. To je nádherný příběh o tom, co je nutné v této situaci udělat. Pokud si jako vyspělé bytosti uvědomíme, že zvíře je jenom zrcadlením nelásky v nás, a věnujeme mu láskyplnou pozornost společně se spravedlivou a přísnou rovnováhou, zvíře se najednou promění v milovanou bytost. Taková je ostatně i moje zkušenost s rakovinou. A v současnosti mám dojem, že touto chorobou procházíme i my Evropané."

Vím, že jste velmi vytížený člověk, takže má poslední otázka je, jak si dobíjíte baterky a chráníte své soukromí?

"Rád dělám věci opravdově. Když do něčeho jdu, tak do toho jdu naplno. Je pravda, že každému doporučuji rovnováhu - aktivitu má následovat odpočinek, ale sám zrovna teď rovnováhu ve svém životě nepraktikuji. Proto od nového roku výrazně ubírám plyn a měním hlavní směr. Příští rok se budu věnovat výstavám, malování, rád bych napsal novou knihu, chci dělat besedy, některé samostatně, jiné s Jardou Duškem. Rád bych také fotografoval a pobýval v přírodě s mou milovanou ženou a s dětmi. Z vlastní zkušenosti jsem si moc dobře vědom toho, že dlouhodobě narušovat rovnováhu se opravdu nevyplácí."

Vladimíre, moc děkuji za rozhovor a přeji ve veškerém vašem dalším tvoření hodně štěstí.

Nemoc je dluh lásky na sobě. 

6. 1. 2017. Juraj Kočar, Celostní medicína

Vladimír Kafka tu podle někdejších vyjádření lékařů už dávno neměl být. Navíc přišel před čtyřmi roky částečně o nohy a několikrát se v životě dostal až na úplné dno. Kdo se podle něj dotkne vlastní smrti, má zároveň potenciál objevit plnou hloubku života.

Sám je toho živým důkazem. Ač původem akademický malíř (vystudoval AVU u profesora Knížáka), věnuje se navíc již více než 20 let těžce nemocným lidem - zejména těm, kterým byla diagnostikována rakovina a to i těm, kterým lékaři oznámí, že jim zbývá jen pár měsíců nebo týdnů života.

Vladimír Kafka se nepovažuje za léčitele, spíše za tvůrčího člověka. Smyslem jeho práce je pomoci lidem přijmout a pochopit, co je vlastně smrt - procítit tento stav a tak ji prožít zaživa. Vrátit se tak zpět do života. Známý se stal i díky svým knihám "Minulost je mrtvá, život začal právě teď" a "Život naživo". Vladimír Kafka bývá zván do rozhlasových a internetových pořadů; sám i společně s Jaroslavem Duškem vystupují na živých besedách, tzv. Hostinách, po celé České republice.

Po málokterém rozhovoru jsem se cítil tak nabitý energií a Životem. Kéž Vladimírova slova nyní inspirují i vás.

Vladimíre, jak byste se na úvod představil čtenářům, kteří vás ještě neznají?

"Jsem tvůrčí bytost a takový "hučitel". Do každého hučím a snažím se ho vědomě motivovat do krásy. Líbí se mi slovo inspirace, které má v sobě spojitost mezi uměním a léčením. A nemám přitom na mysli nějaké estetické vjemy, léčivé obrázky nebo léčivé písničky či léčivé divadlo, to ne. Spíše mi jde o opravdovost a syrovou čistotu. Ne pravdu. Slovo pravda jsem sám sobě vymazal ze slovníku. Pravdu slyším dnes a denně - je to tolik pravd, že se mi z toho úplně motá hlava. A tak jsem slovo pravda raději nahradil slovem opravda. Opravda je pojem, při kterém mi naskočí obraz čehosi, co děláme naplno, na tisíc procent s plným nasazením. I výsledný efekt je tomu pak úměrný.

Většinou se tak ovšem nechováme a potom nás zabíjí právě vlažnost. Takže když ke mně někdo přijde a je smrtelně nemocný, toužím ho probudit jeho vlastní opravdovostí s jasným rozhodnutím, že chce být skutečně zdravý. Při úspěšné léčbě, stejně jako při tvorbě uměleckého díla nebo jakékoliv jiné činnosti je totiž důležité dělat věci naplno a ne polovičatě. Vlažnost nás pomalu zabíjí."

Zajímalo by mě, co by podle vás měli lidé dělat, aby rakovinou neonemocněli. Jaká je podle vás nejlepší prevence?
"Prevence je pro mě v tomto případě především poznání. Tou největší prevencí je, když se život nebojíme prožít, z čehož žel většinou máme strach. Je to tak trochu začarovaný kruh. Poznání totiž člověk nabývá, až když něco prožije. A k tomu prožití slouží také nemoc. Proto já rakovinu nepovažuji za nemoc, ale je to podle mého spíše dluh lásky na sobě. A to je ono poznání. Pakliže bojuji proti nemoci nebo ji dokonce zabíjím, automaticky popírám sám sebe. Léčba je pro mě slušnější slovo pro válku. Prevence proti čemu? Prevence proti životu? Prevence proti sobě? Já miluji život - den a noc; moc i nemoc; miluji ženu i muže; miluji ven i dovnitř; miluji tuto rovnováhu. Takže prevence je vlastně rytmus rovnováhy."

Ke každému, kdo za vámi přijde, tedy přistupujete individuálně?

"Samozřejmě, protože příčina nemoci leží vždy v konkrétním jedinci. Příští rok chci napsat knihu o tom, že já jako osoba mužského pohlaví vím, že moje duše, to neviditelno uvnitř sebe, je vlastně posvátné ženství. Jediná Žena, která, tak existuje, je moje nespatřená duše. A nemoc je přece ženského rodu, smrt taky, příroda rovněž a láska též. Umění jako múza je také ženstvím. Povšiml jsem si, že jak upřímný a kvalitní vztah zaujmu ke své duši, tak o to více mě miluje moje vlastní žena. Čím opravdověji se věnuji svojí duši, tím více mě zajímá umění, příroda, opravda a láska... Projevenou pozorností se ženství otvírá jako brána k vyšším úrovním vědomí a může mé bytosti prospět krásou. Ženství je jedna z nejvyšších a nejúčinnějších léčebných sil - když už to tak nazvu - jakou vůbec můžeme použít. Žena je naprosto jasným zdrojem života.

I rakovina, které se věnuji především, je samozřejmě ženského principu-žel dosud nepřijímaného. Proto narukovat do války a bojovat proti ženě... No, nevím, jestli je to moudré. Ženu můžete hrubě urazit, když ji nepřijmete takovou, jaká ve skutečnosti je. Když ženě neprojevujete pozornost, tak se uzavře doslova jako květ, zatímco je-li přijata, tak se opět jako květina rozevře. A následně proudí skrze ni taková síla Lásky, Života, Světla, Krásy, Něhy, Zdraví, Čistoty - je jedno, jak to nazveme - která povzbuzuje a zkrášluje svět. Ženství se tak stává oslavnou branou života."

Vladimíre, jak vlastně druhým pomáháte, aby našli sami sebe? Jak je vracíte k sobě?

"To je hezky vyřčená otázka, která v sobě zároveň nese odpověď. Ano, snažím se je vracet, zpátky k sobě domů. Slova domov a vědomí jsou pro mě jednotným výrazem. Vědomí je domov. Domov je vědomí. Je to duchovní, sjednocený a neviditelný svět energie, ze které jsme vzešli.

Vrátit se do vědomí znamená přestat neustále na něco reagovat a začít vnější realitu ovlivňovat neboli přetvářet. Není to tak, že by vnější realita tvořila mě. Nikoli. Já jsem ten, kdo tvoří vesmír a ten potom zpětně ovlivňuje mě.

Domů do vědomí je dobré se vracet, abych se svobodně rozhodl, kým chci být. To nelze někomu ani sám sobě diktovat, což rád dělá náš rozum ve spojení s egem. V současnosti je v módě boj proti egu. Nevím, proč bych proti čemukoliv měl bojovat. Rozum, stejně jako jeho ego, miluji a vážím si ho. Ale na druhou stranu, mi moje ego nebude diktovat, kým bych měl být.

Ego je nenahraditelný nástroj a pomůcka, kterou používáme nyní, když spolu hovoříme. Ego je pomocník k tomu, abych mohl namalovat obraz nebo napsat knihu či někomu prakticky pomohl. Je to můj spolupracovník. Jenomže my jsme ego s jeho rozumem povýšili falešně na takovou úroveň, že nad námi neomezeně vládne. Rakovina je toho dobrým příkladem. Přitom o citu nebo o duchu nevíme téměř vůbec nic. Veškerou energii ducha jsme dobrovolně odevzdali ve prospěch vnějším technologiím, které jsou omezeně a těžkotonážně nastavené a v současnosti nad námi vládnou. V tom na nás číhá velké nebezpečí. Rozum a duch spolu musí začít spolupracovat, podobně jako žena a muž. 1 + 1 = 1."

Co je vlastně pro lidi - z toho, co jim říkáte - nejtěžší přijmout?

"Na tuto otázku je odpověď velmi snadná. Pracuji většinou s lidmi propuštěnými z nemocnice, kterým lékaři oznamují, že před sebou mají například měsíc nebo dva měsíce života. A mně tím pádem čeká nadlidská dřina je tohoto falešného obrazu, vytvořeného medicínou, zbavit. Když vám kdokoli, neřku-li odborník-specialista řekne, že zemřete za měsíc, tak co to vlastně prohlašuje? Slouží toto prohlášení životu anebo smrti? Lásce nebo strachu? Odpovědí tedy je - přestaňte věřit tomu, co Vás zabíjí a nechte se inspirovat tím, co Vás povzbuzuje a tvoří život."

Nevyjadřují tím lékaři jen jistou pravděpodobnost?

"Pravděpodobnost tam možná je, ale ta se netýká toho konkrétního člověka. Je to spíše statistika a ta je, jak známo bezcitná. Problém je v tom, že většinou přebíráme cizí názory a věříme obrazům druhých, které poté slepě uplatňujeme na sobě. Znáte to sám - když ženě projevíte úctu a řeknete jí, že je krásná, tak Vám málokdy uvěří. Ale pokud byste jí oznámil, že za měsíc zemře, tak je to pro ni přijatelnější. Inklinujeme k tomu věřit těm horším věcem o sobě. Proto se snažím s lidmi pracovat tak, aby si vytvořili svůj vlastní, pokud možno láskyplný obraz o sobě i o své nemoci.

Prvním krokem k tomu je rozhodnutí o tom, kým chtějí být. Vytvořit si tak vědomou spojitost mezi neviditelným, citovým světem ducha a projeveným, ztělesněným světem. Jistě uznáte, že v neviditelném světě se pohybujeme většinu dne. Když přemýšlíme, když sníme, když si povídáme, když se milujeme, když usínáme. Přechod novorozence z neviditelného světa do toho našeho při narození je také velmi náročný, proto většinu času tráví ve světě spánku, tedy v neviditelnu. Zatímco já se snažím pomoci lidem přesunout jejich pozornost právě do neviditelného světa, směrem k lásce, lékaři věnují převážně pozornost nemoci a boji proti ní. K čemu je zde dobrá pravděpodobnost? Pro uzdravení je důležité věnovat pozornost lásce, nikoliv nemoci. Protože tam, kam vysíláme svoji pozornost, vzniká vnější realita. Tak se tvoří buď nemoc, nebo zdraví."

Jakým způsobem se to propojení vnitřního a vnějšího světa dělá?

"Teď se dostáváme k propojení s uměním a inspirací. Tohle už totiž není úroveň "léčby", kdy na chřipku dostanete tablety a je hotovo, nýbrž tvorby. Stejně jako umění, které přebírá z neviditelna informace a v našem světě jim dává viditelný tvar, patří i naše tělo do této tvorby umění života. Nazývám to královské umění, či mistrovství světla.

Pro uzdravení je nutné dostat člověka do sféry, kdy se ocitne na začátku. Začíná znovu. A to v neviditelné představě, uvnitř naší bytosti, v duchu, tady a teď. Tělo je teprve náš důsledek. Hmotný svět je de facto náš pracovní ateliér. Můžeme v něm vytvořit, co chceme, a my to také děláme. Jenomže si naši tvorbu většinou neuvědomujeme, a tak se mylně domníváme, že nad námi ateliér vládne a určuje nám životní okolnosti. Tak tomu však není. Ateliér nemůže ovládat umělce, je to přesně naopak."

To zní báječně. Proč je tedy pro spoustu lidí tak těžké se vyléčit? S čím mají největší problém?

"Se strachem. S láskou. A jak jsem již řekl, se ztotožněním převzatých "pravd" o sobě samých."

Ve své knize popisujete, že se někdy člověk pro smrt rozhodne sám...

"Ano. Na úrovni podvědomí, tj. neviditelné duše, se dějí ty nejzásadnější impulsy. Podvědomí rozhoduje téměř o všem. Často se stává, že někdo opravdu nechce žít a touží se vyvíjet na jiné úrovni než na Zemi. Uvědomme si, že i když nás obrazně třeba srazí Pendolino, tak se napřed na úrovni naší duše nastavily takové životní okolnosti, které nás k nehodě dovedly. Se smrtí pracuji téměř každý den, a tak vím, že člověk zemře teprve tehdy, až když si to sám přeje a dá k tomu pokyn. Dříve ne."

Čeho se lidé bojí nejvíce?

"Bolesti, životních změn, které probíhají se ztrátou minulosti a tedy konců. Paradoxně také lásky. Nerad to říkám, ale my lidé jsme často lháři. Věříme totiž vylhané podstatě světa. V tom jsme lháři na mistrné úrovni. Místo abychom si vytvořili vlastní "opravdu", tak z pohodlnosti skočíme na cizí pravdu a té se ve všem podřizujeme. Dokonce ji mnohdy nazveme Zákonem či Pravidlem, a o to více se jí bojíme. Přestože není naše a je vůči nám vysloveně nepřátelská a úmyslně nebezpečná. Je to systém, který nás posléze zabíjí na duši. Takže potom více věříme smrti, než-li životu. Nevěříme, že láska nám pomůže, a tak žijeme raději bez lásky. A bez lásky rovněž umíráme."

Nic jiného než láska ve skutečnosti neexistuje 

9. 4. 2019.  Renata Petříčková, TOPVIP.cz

Rozhovor se ženou, která po smrti partnera Vladimíra Kafky vzala jeho nedokončené dílo a pokračuje v jeho odkazech, je v mnoha ohledech inspirativní. O tom jak překonat smrt, jak naložit s moudrostí svého muže a hlavně o tom, jak je dobré zaměřovat pozornost na to, co povzbuzuje, roste, nedegraduje. Enormní tlak, tak jste popsala dnešní dobu. Aby člověk nebyl utlačen, měl by se naučit doširoka otevřít vnitřní oči a nahlédnout za hranice smyslu života, světa... Vladimír byl často v životě utlačován a často i chyboval, ale postupně se naučil nahlížet za tu oponu, za to pochopení. Za chyby se většinou odsuzujeme, to je ale špatně. Chybami se člověk učí. Pokud se naučit chce.

V rozhovorech byla občas zmínka i o nepoučitelnosti. Jak se smířit s tím, že jsou v našich životech často tací, kteří o poznání nestojí a své chyby a jejich neustálé opakování si chtějí žít?

Čím jsem starší, tím méně mám tendence hodnotit ostatní lidi nebo aktivitu života. Svou pozornost zaměřuji raději na to, co mě povzbuzuje, a nekazí mi radost ze života. Co prospívá, nedegraduje. Bohatě si vystačím se sledováním sama sebe, svého neviditelného světa, který se mi po čase dokonale promítá do toho viditelného. Vše, co vidím v okolí, je v konečném důsledku stejně jen odrazem mě samé. Navíc hodnocení toho, co je chyba a co není, je dost vágní: každý můžeme za chybu považovat něco zcela odlišného. Co člověk, to originál. Chyby podle mého názoru do našich životů přirozeně patří, posouvají nás dál v našem vývoji. Samozřejmě za předpokladu, že je neopakujeme nevědomě stále dokola znovu a znovu. Chyby vnímám jako obrovskou příležitost k poznání. K pochopení a výběru vhodné životní cesty. Tedy takové, která naplno rezonuje s naší duší a našimi původními úmysly. Životní pády ale nemusí být tou nejhorší věcí na světě. Naopak pro nás mohou být tím nejvyšším požehnáním a nejcennějším darem od života - protože nás naučí znovu vstát a jít dál.

Nežít nic, co nemá pranic společného s láskou... slova, která se mi vryla do paměti a asi v ní i navždy zůstanou. Je to ten vnitřní pocit správnosti, lehkosti, volnosti, který nás vede k rozhodnutím učiněným s láskou?

Souhlasím s Vladimírem, že nic jiného, než láska, ve skutečnosti neexistuje. My v ní buď stojíme - ve zmiňované lehkosti, volnosti a kráse - anebo ne. Rozhodnutí je na nás. Stačí se podívat kolem sebe, kolik různých přístupů k lásce jsme my lidé »vymysleli«. Někteří z ní učinili romantický ideál. Jiní nedostižnou metu. Pro někoho je strašákem. Pro druhého bořičem jistot a důvodem k vnitřním válkám. Láska má tolik rozličných podob, kolik je na světě lidí. Vztah lidí k lásce o nich mnohé napovídá. Co se mě týče, po zkušenostech z poslední doby mohu jedině potvrdit, že láska je pro mě nejmocnější a nejpůsobivější životní silou i naprostou podstatou všeho.

Nebylo lehké tuto knihu zkompletovat, dopsat, dokončit. Čistíte svému muži stůl, který tu zanechal ještě plný moudrosti, kterou je škoda nechat ležet ladem. Je u toho s vámi?

Vladimír vždy tvrdil, že život je věčný počátek. Že konec nepatří do původního plánu autora. Vážil si života, a stejně tak si vážil i smrti. Nedíval se na ni jako na tragický konec, ale jako na oslavný nový začátek. Vnímal ji jako přirozený přestup mezi světem viditelným, hmotným a neviditelným, jemnohmotným. Kdy se pouze odloží tělo, jako šaty naší duše a ducha. Tvrdil, že nesmyslnou bariéru oddělenosti mezi těmito světy, které v ucelenosti tvoří dokonalou kompozici stvoření, jsme nastolili jen my, lidé. Rozumovým pojetím, absencí citu. Že při smrti nikdo nikam neodchází, zůstává, pouze mění formu. Naprosto s Vladimírem souhlasím. A to nejen díky přímým zkušenostem, kterých jsem po jeho boku za těch sedm let nabyla, ale především i tomu, co se dělo a děje po jeho odchodu.

Mít společné životní sny, společná díla - nemýlím se, když řeknu, že pak práce na tom všem a pokračování v odkazu je jistým druhem uzdravování ze samoty, v níž jste tu zůstala?

Uzdravování v samotě...Samota a oddělenost. Fenomén naší odduchovnělé doby. Je pravdou, že i já se samoty donedávna horečnatě bála. Už od dětství a možná ještě dál: od místa, kdy duše vypadne z dokonalé duchovní jednoty celku do oddělenosti hmotného světa. Se samotou jsem nakládala v duchu Rašínovy hry »Sláva měst a strojů«: "pojďme zabít samotu, než samota zabije nás". I když jsem už měla děti a setkala se s mužem mého života, stejně mi občas hlavou problesklo "co když o ně přijdu?" Ne, já nezvládnu být sama! Řekla bych, že život nás pokaždé s nekonečnou láskou a přísností předvede i před naše nejslabší místa, abychom se je naučili zacelit a přijmout. Povýšit svého ducha. Máte pravdu v tom, že se mi před rokem bez varování v hrozivé nahotě zjevila samota, která mně celý život potichu maličkými krůčky provázela. A mě v ní nenapadlo nic smysluplnějšího a láskyplnějšího, než se chopit posledních plánů a přání, které jsme si s Vladimírem namalovali do nového života den před jeho odchodem. Dopsat a přivést k životu vše, na čem jsme pracovali, o čem jsme přemýšleli a snili, jako velké poděkování životu. Za lásku. A za nový začátek.

Ateliér života Vladimíra Kafky - Místo k životu 

2. 4. 2019, Renata Petříčková

Nemohlo být lepšího názvu pro tuto knihu, kterou čteme s vědomím, že brzy tomu už bude rok, co tu s námi Vladimír Kafka není. Chybí svým klientům, svým čtenářům, ale nejvíc své rodině a své ženě. Právě ta se chopila úkolu a připravila k vydání to, co za sebou Vladimír Kafka zanechal.

A já mohu prozradit rovnou i to, že další, poslední kniha, je na cestě na svět, takže tato knižní dítka lze považovat za nejpokornější a nejkoncentrovanější moudrost samotného autora.

Pokračování Života naživo?

Kniha je určena jako pokračování Života naživo, jako publikace odpovídající na otázky, které ve vás mohla ta esence života a lásky, obdivu k lidskému bytí, zanechat. Pamatuji se, že jsem si z této knihy kdysi odnesla pocit lehkosti, chuti žít a udržovat svůj život v rovnováze. A obdiv k někomu, kdo dokázal roztáhnout náruč celému životu a OBEJMOUT HO. Ale zdaleka jsem netušila, jakým strastiplným životem si Vladimír Kafka prošel. Což se více ukazuje v této knize. A nebyla to jen fyzická bolest, cukrovka, která mu pak vlastním rozhodnutím vzala nohy, což mi utkvělo nejvíc z Života naživo. Možná to skutečně bylo nejhorší, leč nejsilnější a nejúlevnější rozhodnutí jeho života, ale za sebou jich v tu dobu měl již mnohem více. Život naživo, život naplno. Jinak to ani nešlo. Kluk, který podle lékařů neměl s cukrovkou přežít víc než pár let? I kdepak!

A tak se můžeme nyní projít jeho jednotlivými ateliéry. Každá část knihy je věnována jedné životní etapě, tématu, jeho zážitkům osvícení, pochopení a vlastně i láskyplným trablům a poznávání životních emocí, osudů - snad proto, aby sám posléze dokázal cítit s lidskými bytostmi a dušemi. Aby dostal ten dar.

Klíčem ke všemu je láska, je to klišé? Ne, je to POKORA

Ach, jaké klišé! Chce se říct. Ale v Ateliéru života poznáte, že tady je tou láskou myšleno spíše smíření se s životem, pokora a vděk za život jako takový. A snad i odstranění zbytečného stresu, cílené vidění a využívání toho pozitivního v životě. A pak se na to všechno může nalepit pořádná dávka štěstí, která tyto pocity jen prohloubí. Láska není jen bezhlavé rozdávání své naivity, ale i ocenění včelky na pampelišce, zastavení se nad krásnou modrou oblohou...

"Život plodí život. Čím víc život projevuješ, tím víc ho přitahuješ. Tohle pravidlo platí obecně pro všechno. Pokud budeš rozdávat lásku, bude se ti odevšad zrcadlově vracet. Jestliže se soustředíš na strach, začne tě ze všech stran tiše obklopovat."

V tom má autor pravdu. Stresující myšlenky nikoho ještě neuklidnily ani nepřivedly k pocitu životní spokojenosti. A nad životním příběhem Vladimíra Kafty, rozhovory s jeho ženou a nad všemi úvahami kolem získáte pocit, že i on byl jenom člověk. A životem se učil... a že takový kus cesty má za sebou každý z nás. Jen je třeba se ohlédnout a... třeba neopakovat už staré chyby.

Ateliér života je jako autorem namalovaný obraz. Má důrazné věci v popředí, krásné barvy i lehké tóny v pozadí. Rozhovor, milé a citlivé doslovy, úvody, myšlenky... Paní Ireně Novákové Kafkové lze jen s úctou poděkovat, že pomohla této knize na svět. Pomohla možná ruku v ruce s Vladimírem několika lidem se uzdravit.

Ateliér života... tak pravil Vladimír Kafka 

22. 2. 2019.  Kritiky.cz

V knize se prolíná nejvíc jako všeobjímající pocit, vědomí, že tu Vladimír Kafka už není, že to snad i tušil. Mrazivé odpovědi na otázky, když víte, že jeho pouť již skončila. Je na každém, co si z podivuhodného příběhu a konceptu knihy vezme, pro někoho to bude rozhovor muže a ženy, pro jiného opravdu odpovědi na Život naživo, další se prolne hlubinami, jež jsou vsunuty pod všechna slova, lhostejno, jestli jsou odpověďmi, otázkami nebo zpovědí jeho ženy Ireny.

Je mým zvláštním zvykem si z knih, u kterých tajím dech, vypsat do diáře to, co mě osloví. Z Ateliéru života to je větička: "Chceme být milováni nebo milovat, ale chováme se jako žebráci." Ano, tak moc si přejeme lásku, ale nechceme riskovat, nechceme pro to nic dělat. Stačí jedna špatná zkušenost a lidská duše se uzavírá jako popálený květ.

Snad právě to jsem potřebovala v tu chvíli číst.

Každý si najde to své, je to nadčasová kniha.

Příběh o muži, který neměl vůbec žít

Od útlého dětství se Vladimír Kafka potýkal s cukrovou, byl jedním z mnoha prvně u nás diagnostikovaných cukrovkářů a celé dětství i mládí ho doprovázely jako sudičky lékařky tvrdící, že už mu mnoho nezbývá. Klikatý a obtížný život ho s nemocí sžil, udělal z ní kamarádku a to i přesto, že ho potom připravila o nohy, což byl další zásadní okamžik v jeho života, po němž se obrátil k lidem a objevil v sobě duši, jež dokáže pomoci druhým.

Cestování, odklon od civilizace, introvertní období, ale i cesta do Egypta a zvláštní zážitek osvícení, všechny ženy v jeho životě, jež ho dovedly až k té poslední, jež v tuto chvíli stojí na obálce knihy jako cenná spoluautorka. Ne, neměnila by za nic na světě, každičký den, každičký rok, který s Vladimírem prožila. Smutek i vděčnost - to vše se prolíná textem, v úvodech i závěrečných částech a to vše dokresluje jediné - tohle je krásná, citlivá a pravdivá pocta Vladimíru Kafkovi.

A pamatujme na to, co řekl na téma "lék, který funguje na většinu nemocí":

"Už to bylo víckrát řečeno: láska. U všech nemocných lidí je totiž dluh lásky na sobě naprosto evidentní. Proto bychom fenoménu lásky měli věnovat maximální pozornost, neměli bychom ji zbytečně omezovat žádnými vymyšlenými a demagogickými hranicemi, ale naopak ji zacílit právě tam, kde nejvíc chybí, což bývá i naše nemoc."

Chceme milovat, ale zároveň se lásky bojíme. Chceme být zdraví, ale zabíjíme se nemocným způsobem života.

Pomohl tisícům lidí naživo. Dalším prostřednictvím knih. Přeji si, aby zdárně vyšla ta poslední, jím rozpracovaná, aby jeho žena s láskou a srdcem na dlani šla společně s ním Na křižovatce vzhůru a do duše - a jeho poslední poselství spatřilo světlo světa.

Vladimír Kafka: Na to co mám, jsem i musel počkat 

6. 12. 2016. Renata Petříčková, Kritiky.cz

Vladimír Kafka svou knihu Život naživo doprovodil i ilustracemi, které jsou krásné svou jednoduchostí. Jednoduchý, nicméně o to hlubší je text. Více než třista stran knihy, jež připomíná moudrost našich předků a selský rozum vzbuzuje otázky. Je to jeden z autorů, od něhož stojí za to si něco přečíst, nechat si knihu u postele a čas od času ji náhodně otevřít. Pohladí, potěší, poradí...

Jste autorem vícero knih, pane Kafko, řekněte mi, jak došlo k tomu, že jste začal psát tak hlubokou a nesmírně duchovní, leč selským rozumem prostoupenou knihu Život naživo?

Moje žena mě přiměla, abych popsal zážitky prožité s lidmi, kteří překonali doslova vlastní smrt tím, že zvládli rakovinu.Duchovní na tom bylo to , že jsem Irenu vyslechl, sedl na zadek a uskutečnil jsem to.

Jak dlouho trvalo tuto publikaci napsat?

Začal jsem psát v polovině září 2014 a po devíti měsících v květnu roku 2015 byla z větší části napsaná. Potom jsem ji jen dolaďoval a kreslil ilustrace.

Je něco, co byste na ní chtěl nyní změnit? Přidat kapitolu například. Pokud ano, o čem by byla?

Nechci nic měnit. Spíše se snažím být inspirován pro něco nového. Chtěl jsem, aby jí symbolicky napsal život a tak jsem ji nazval Život naživo. Ten však pokračuje dál i bez knihy. Moje žena Irena v tomto duchu velmi výstižně napsala doslov.

Jsem si naprosto jista, že na knihu už máte i nějaké čtenářské ohlasy. Pochlubte se, jak knihu přijímají vaši čtenáři?

Čtenářský ohlas je k mé velké radosti skutečně velký. Ozývají se především lidé postižení rakovinou, tudíž nemocí, o které jsem v knize psal především. Psal jsem o ní s láskou, úctou a také s díkem a s velkou pozorností. Mnoho lidí by se rádi s touto nemocí vypořádali a tak mě žádají o pomoc, konzultace a o služby s tím spojené. Snažím se vyhovět, ale žádosti vysoce přesahují moje časové možnosti a tak mám do léta naprosto zaplněné termíny. Na nic jiného mi tak v současnosti nezbývá čas. Každý den se věnuji lidem od rána do večera, včetně sobot a nedělí a tak nemám prostor malovat ani psát, natož se věnovat moji ženě a dětem, nebo-li životu. Druhým radím, jak pracovat s časem, ale sám ...

Dal jsem si časový rámec do konce června, kdy chci mohutně ubrat pracovní tempo a odcestovat s Irenou a dětmi ke Středozemnímu moři prožívat odpočinek. Možná tam budu malovat, kreslit a psát. Na podzim se znovu pustím do práce v ateliéru. Do té doby mám sjednané na základě knihy různé besedy, přednášky a rozhovory po celé české krajině, kdy poznávám nové lidi, přátele, a příležitosti. Mám z toho všeho radost a také se snažím důvěru, kterou mi lidé projevují, samozřejmě nezklamat. Někdy toho mám "plné kecky", ale teď, když je jaro, tak se rychleji obnovuji a dobíjím.

Sám jste prošel těžkou životní situací, velkou osobní ztrátou a i přesto, nebo právě proto, umíte z této zkušenosti těžit především pokoru před životem. Co Vás neustále vrací k tomuto životnímu postoji? On to totiž málokdo takhle vydrží, většinou, když se lidé oklepou hrobníkovi z lopaty, tak se sklouzávají ke stejnému sobectví, jaké u nich panovalo předtím...

Sobcem jsem zůstal pořád, ale rozhodně ne lakomcem. To, co jsem prožil, mě určitě někam posunulo, ale spíše mě dohnalo to, co jsem chtěl vždycky dělat, ale nějak líně jsem to odkládal. Naučil jsem se brát a dávám si velký pozor, abych také dával. Nechci, aby to vyznělo jako prázdná fráze, ale snažím se touto rovnováhou udržovat se nad hladinou. Zaručuje mi to mít optimismus a zdravou pokoru. To znamená, že mám přiměřenou hrdost na to, co jsem dokázal a těším se na to, co mě čeká. Vážím si toho, v jakém stavu se momentálně nacházím, a i když jsem leckdy unavený, jsem rád, že vím za koho kopu a držím směr. Nerad bych se vracel. Ne proto, že jsem něco dělal špatně, ale spíše proto, že jsem tak dlouho čekal na to, co je teď.

Začíná jaro... co byste v tenhle čistý a rozpukající se čas poradil všem, kdož se na své životní cestě tak nějak ztratili? A jsou nešťastní, nemocní a nevidí ve svém životě perspektivu?

Přeji těmto lidem, aby v sobě probudili tu nejvyšší sílu lásky a opustili to, co s touto láskou má pramálo společného. Pokud tento stav začneme používat, probudí se v nás automaticky odvaha uskutečnit to, o čem se nám v současnosti ani nesní. Říkám tomu spustit úmysl, držet směr a potom stačí jen vydržet v onom stavu.

Závěrečná otázka nemůže být jiná... Doufám, pevně doufám, že pro nás píšete nějakou další krásnou knihu, jež bude hladit na duši a výrazně promlouvat do svědomí a budit přirozenou touhu ŽÍT!?

Zatím veškerý čas věnuji nemocným lidem. V nejbližších měsících chci po delší absenci něco namalovat, protože bych rád uspořádal výstavu obrazů a vymyslel k tomu katalog. Delší dobu jsem byl výtvarnému kumštu nevěrný a tak se těším na jiný druh projevu. V nakladatelství mi naznačují zájem o další knihu a tak si chtě nechtě budu muset vytvořit pracovní plán. Snad mi to prospěje. Zhruba vím, co chci psát, ale nemám to zatím ujasněné. Chce to "nažít" čas. Každý den slyším mezi lidmi názory o různých pravdách, víře a o potřebách či zárukách a jistotách. Je jich tolik, že se v tom nikdo nevyzná včetně mě. Díky tomu možná další knihu nazvu Opravda. V mé tvorbě, ať je výtvarná nebo literární, dochází k mnoha nápadům a vzápětí k silné redukci. Jednoduchost je vždy nejtěžší.

UPÍNÁM POZORNOST K ŽIVOTU

18. 5. 2017.  Pavlína Brzáková, REGENERACE 

Jste akademický malíř, a přitom působíte jako léčitel. Jak jdou tyhle dvě oblasti vyžadující plné nasazení dohromady?

Tento rozhovor spolu můžeme vést především proto, že mi právě odpadla jedna schůzka s klientem. Každý den začínám v osm hodin ráno a končím v devět hodin večer. Nechlubím se tím, že za mnou chodí velké množství lidí, spíše to považuji za chybu. Když konečně dorazím domů, čekají na mě desítky dotazů na mailu, s žádostmi o léčení, které mi pomáhá ochotně vyřizovat moje žena, protože už bych to sám nezvládl. Lidé s prosbou o pomoc mi volají i z dálek, například z Aljašky, Nového Zélandu nebo nedávno dokonce paní z Číny. S tímto zběsilým tempem končím, protože chci také malovat, psát a žít. Šel jsem moc do šířky, teď toužím po návratu k sobě do jednoho. Je to paradoxní - pořád křičím do světa, že nejsem léčitel, ale vlastně každodenně "léčím".

Celé dny se věnujete léčení. Jakým způsobem léčíte?

Člověčinou. Povahově se považuji za bytostně tvůrčího člověka. Léčitelé jsou pro mě lidé, kteří sbírají byliny a umějí z nich dělat zábaly nebo čaje. Takoví jako byl třeba páter Ferda nebo pánové Prouza a Zezulka nebo bába Kamenická či pan Janča. To byli skuteční léčitelé. Já proces uzdravení pojímám jinak: žádný vnější nástroj - kromě práce s vnitřní energií - nepoužívám, jen sebe s otevřeným srdcem a to i vůči rakovině. Považuji se spíše za tvůrčí bytost, která může léčit, malovat, psát, komunikovat nebo lépe řečeno vyjadřovat se svým vlastním způsobem života. Takže abych to shrnul: snažím se ponejvíce inspirovat a nepřekážet proudu života.

Jak se vám to přihodilo, že jste se stal léčitelem? I když o tom zrovna takhle nechcete mluvit.

Směřoval jsem k tomu asi už od dětství... Ale prvním vážným impulsem byla určitě má návštěva Egypta v roce 1992. Jako další milníky vnímám svou cestu do Peru deset let poté a konečně i amputace nohou před čtyřmi lety, které mi změnily pojetí mého vnitřního světa. Když to dnes pozoruji, tak všechno, co se mi v životě přihodilo, bylo přesně úměrné tomu, jak jsem byl v té které chvíli nastavený.

O amputacích píšete ve své knize Život naživo. Není mi ovšem jasné, co bylo příčinou. Mohla za to vaše cukrovka?

Nemohla za to nemoc, i když mi lékaři již v pubertálním věku vyhrožovali, že přijdu brzy o zrak a o nohy a vlastně i o život. O nohy jsem přišel ne kvůli cukrovce, ale kvůli své nerozhodnosti ve vztahu k jisté ženě. Žil jsem s ní a hlavně u ní. Opravdová láska to zcela jistě nebyla, aspoň v mém podání. Zpočátku pro mě byla spíše spolehlivou a milou kamarádkou, rozhodně ne milovanou ženou. Vlastně jsem byl po celou dobu našeho vztahu na odchodu a ona to jako žena velmi dobře vycítila. Jednou se přiopila, nasedla do auta a bez zbytečných skrupulí mě úmyslně srazila na cestě, aniž jsem to očekával. Dostal jsem poté kvůli poranění na noze gangrénu a postupně tak přišel částečně o obě nohy. Cukrovka mi při tomto úrazu moc nepomohla, ale nebyla tím hlavním důvodem k odnětí končetin. Diabetikem jsem již 43 let, ale udržuji se ve srovnaném stavu. Nemám ani jednu oční dioptrii. Žiji způsobem, který mi vyhovuje a svědčí. Nehlídám si úzkostlivě, jestli něco smím sníst, nebo ne. To je až druhotné. Snažím se zvládat všechny svoje vzestupy i pády bez zbytečných reakcí. Mám rád "tah na bránu"a tak se ho snažím udržet. Život mě zkrátka baví a užívám si ho.

Kdy jste zjistil, že máte cukrovku?

Když mi bylo deset let. Doktorka zprvu neodhadla správně moje tehdejší zdravotní komplikace a určila špatně diagnózu. Bylo to už v době, kdy jsem měl stavy, že jsem pil denně pět až sedm litrů vody. Bez ustání jsem měl žízeň. Zhubl jsem na kost. Lékařka to nepochopitelně vyhodnotila jako alergii a poslala mě na pionýrský tábor. Ležel jsem ve stanu, měl vysoké horečky, nikdo z vedoucích tábora se se mnou moc nezaobíral. Dávali mi jen acylpyrin na srážení teploty. Jednoho dne jsem se totálně žíznivý doplazil k vodě v umývárně za stanem, abych se napil. Ta se však pít nesměla, byla nakažená úplavicí. To mě nakonec paradoxně zachránilo. Upadl jsem posléze do bezvědomí, a tak mě přivolaní rodiče odvezli do nemocnice na Hagibor v Praze. Tam jsem proležel dva týdny v diabetickém komatu, kdy jsem o sobě vůbec nevěděl. Když jsem se probral, lékařky mi bez obalu oznámily, že budu žít maximálně jeden rok, protože mám těžkou a neléčitelnou cukrovku. Prodělal jsem celkovou otravu acetonem a její dopad na organismus byl obrovský.

Jak jste to jako dítě zvládl?

Nedělal jsem si z toho velkou hlavu. Po propuštění z nemocnice jsem se věnoval bez omezení sportu i přes četná varování z řad lékařů. Rodiče se o mě starali a povzbuzovali mě ve všech možných aktivitách, hlavně maminka. Hlídali jsme cukr, pravidelnou stravu, běhal jsem, hrál hokej i fotbal... Lékaře jsem moc neposlouchal, což dnes považuji v tomto případě za velmi důležité a pro mě zlomové. Chodil jsem však na polikliniku na pravidelné kontroly. Žil jsem podle toho, co jsem uznal za vhodné, s tím, že jsem byl přísně hlídaný. Píchal jsem si sám inzulín, jedl pravidelně a v podstatě žil zdravěji než kdokoli jiný z mých vrstevníků.
Když mi bylo jedenáct, měl jsem podle lékařů už umřít. To se, jak sama vidíte, naštěstí nenaplnilo. Přesto jsem při každé lékařské kontrole poslouchal, že cukrovka je zákeřně plíživá nemoc a že mi zbývá maximálně další rok života. Žil jsem se smrtí za krkem a s pocitem, že můžu umřít prakticky kdykoli. Lékaři prorokované smrti jsem po čase přestal věnovat pozornost. Tu jsem naopak upínal na život.

Vraťme se k momentu, který nastartoval amputaci. Když do vás ta žena vjela autem, byla za to soudně stíhána?

Ne, já se s ní usmířil, protože jsem se ji snažil "pochopit". Dnes vím, že když se budu snažit pochopit každého, ztratím sám sebe, svůj názor a do jisté míry přijdu o svobodu rozhodnutí. Po této "nehodě" jsme spolu na usmířenou dokonce odcestovali do Itálie. V životě na tenhle zářijový týden nezapomenu, protože tam byla strašná zima, nepohoda a tma ve všech směrech. Byla to zima uprostřed léta. Hádali jsme se prakticky bez ustání. A já místo toho, abych naslouchal životu a každý z nás si šel svojí vlastní cestou, zůstal. Velké ego umí zkrátka velkoryse odpouštět, protože mu to dělá dobře. Teď už vím, že skutečná láska nepotřebuje odpouštět. Protože nemá, co by odpouštěla. Láska k sobě je svým způsobem sobectví, ale není rozhodně lakomcem. Po třech měsících od tohoto karambolu se mi pak v noze rozšířil infekce až do kostí.

Když u vás propukla infekce, šel jste do nemocnice?

Ano, šel jsem hned do nemocnice, a sice dvakrát po sobě. Pokaždé mi lékař po rentgenu sdělil, že noha je v pořádku prokrvená a zcela zdravá! A to ačkoliv jsem teplotu, dost to bolelo a gangréna byla nasnadě. Když už jsem nemohl spát bolestí, nechal jsem se odvézt do kolínské nemocnice. To už bylo ve fázi, kdy mi na chirurgickém oddělení museli postupně amputovat všechny prsty na levé noze a poté mi odstranili nárt. Když mi jednoho večera zdravotní sestra navlékla na postiženou nohu modrý igelitový pytel a černou fixou na něj napsala BIOODPAD, vynutil jsem si revers a požádal tu, co mě přejela, aby mě odvezla k ní domů. Chtěl jsem se sám vyléčit. Trpěl jsem gangrénou, vysokou horečkou, nesnesitelnými bolestmi a neustále jsem skuhral. Chvíli to se mnou vydržela, ale čtrnáctého února, v třeskutém mrazu a uprostřed noci, přesně na svátek Valentýna, mi bez milosti oznámila, abych definitivně opustil její domácnost. Jel jsem nejprve za tátou na Smíchov, ale ten mi řekl, že má sám pro sebe malý prostor a že u něho z tohoto důvodu nemůžu být. Obdobně se zachovali i mí tehdejší kamarádi, kteří mě povzbudili větou "vždyť to zvládneš, jako vždycky." Neměl jsem žádný náhradní byt ani ateliér, kde bych mohl bydlet a dát se dohromady. A tak jsem se po různých peripetiích v zoufalém zdravotním stavu najednou ocitl mezi bezdomovci na nádraží Florenc. Zde jsem zůstal necelé tři týdny, než jsem se dokázal dát alespoň trochu dohromady.

Jaké to bylo?

Postarali se o mě a pomohli mi s tím nejdůležitějším: dali mi jídlo, teplou deku a místo na přenocování.

Co se stalo po těch třech týdnech?

Jednoho dne si mě všimla jistá paní, která na nádraží prodávala lístky. Zřejmě jsem jí tam nějak typově nezapadal. Oslovila mě a nabídla mi dvě stovky s tím, ať urychleně vyhledám lékařskou pomoc. Hned na to jsem odejel do Kolína na diabetologii, kam jsem předtím docházel na pravidelné kontroly. Doktorka nade mnou v naprostém šoku spráskla ruce. Můj stav cukrovky sice po vyšetření nebyl nejlepší, ale nebylo to až tak hrozné. Ale noha, ta v pořádku nebyla, i když se nekróza nešířila. Lékařka na diabetologii pochopitelně chtěla, abych se léčil v nemocnici, jenže já jsem věřil, že se dám dohromady sám, a tak jsem odjel za přáteli na Šumavu. Tam jsem se uzdravil a vrátil do života. Jenže po roce se gangréna vrátila do druhé nohy. Pak už jsem k doktorům chtě nechtě musel. Nastoupil jsem do vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde mi museli pravou nohu po částech amputovat pod kolenem.

Neumím si ani představit, jak to muselo být těžké.

Právě díky tomu mohu lépe pracovat s lidmi, kteří jsou v beznadějném stavu. Jsou propuštěni z nemocnice posláni domů zemřít. Říkám jim, že celý vtip spočívá v jednom jediném: natočit hlavní pozornost k životu. Já natočil pozornost k životu a určil si směr, který jsem udržoval. Zatímco lékaři věnují pozornost nemocem, já věnuji pozornost životu. Není moudré s nemocí bojovat, je třeba ji přijmout a vyslechnout co nám chce sdělit. Přijetí totiž umožňuje jakýkoliv zdravotní stav transformovat a potom je možné jít dál: úplně se tím změní proud energie v těle. Ke změně však musíte použít srdce a to opravdově.

Když se dívám na vaše obrazy, vnímám z nich syrovost. Hlavně ta oranžová barva, kterou máte i na obálce vaší poslední knihy Život naživo. Je prostě "živá".

Miluji oranžovou až zlatou se sytě žlutými odstíny. Je to první jarní barva, a pro mě je také jistým horizontem. Sytá žlutá. Nesmí být studená, krásná je ta pampelišková, teprve později tato svěží žlutá v té oranžové dozraje. Jako slunce, které svítí přes celý den, a pak, když zapadá, jde až do fialově červené. Pro mě je symbolem života. Název knihy Život naživo jsem zvolil podle významu jména Eva - což znamená "živá" a překladu jména Adam, což značí "živoucí člověk".

Už chápu. Vlijete život do žil nemocným, abyste je oživil.

Ne, nikomu nic nevlévám. Touhu po životě musí projevit sami. Musí se sami naučit život používat. Všichni jsme přeci láskou, ale dokud lásku nepoužijeme, tak je nám k ničemu. Láska je pro mě ženstvím a Život je mužstvím. Proto je vždy moudré obojí spojit a žít s láskou.

Dneska jste také někoho léčil?

Před vámi tu dopoledne byl pán. Teď mu na čas dali v nemocnici přestávku s chemoterapií, protože je momentálně na tom dobře. To znamená bez nálezu. Všechno, o čem jsme se spolu bavili, skutečně použil a proměnil tak svoji vlastní minulost v to, co si přál. Uvidíme, jak se mu podaří udržet směr.

Řekl jste, že se nemocní musí naučit používat život. Co to znamená?

Pokud mám nějaký úmysl, tak je dobré ho zrealizovat. Udělat z něj čin. Ztělesnit to. Když čin nevznikne, hromadí se nevyužitá energie v organizmu a tam zpětně napáchá pořádnou paseku. Síla neproudí ven a obrátí se dovnitř proti sobě. Nemoc je celkově potlačená duševní záležitost. Každý umíme milovat den, ale milovat noc se nám příliš nechce. Ale i noc, temnota v nás, je nepřijatá součást naší duše. Tohle přijetí odvrácené strany spojuje všechny lidi, kteří jsou vyléčení z rakoviny nebo z jiné "smrtelné nemoci". Napřeli pozornost lásky vůči svému strachu, který vytvořil nemoc. Milovat strach se člověk musí naučit, lépe řečeno je nutné se pro to rozhodnout. Krásu a hezké věci umí milovat přeci každý, ale milovat to, kde krása a láska chybí, to je nejvyšší mistrovství světla a pravé umění života. To už je vstup do království stvoření uvnitř nás.

Začala jsem milovat život, když jsem o něj málem přišla. Měl jste to taky tak?

Ne, já měl rád život vždycky. Řekl bych, že nejsme ani dobrem ani zlem. Jsme však zdrojem obou tváří. Baví mě být právě tím zdrojem. Milovat život, to snad ani nikoho dnes nenapadne. Nebo ano? Milovat můžu přeci jen to, co si ze života vědomě udělám! To máte jako s Bohem. Já vidím v člověku Život, jiný tomu říká Bůh. A Bůh je pro nás přesně takový, co si o sobě jako lidé myslíme navzájem.

Ale to jsou všechno interpretace. Nevíme, jak to s Bohem je.

Kolikrát mě napadlo, že bychom mohli začít vše Bohu vracet. Hlavně to, že nás stvořil a dal nám prostor k realizaci lásky. Když nás Bůh stvořil, pokusme se o totéž a vytvořme si vlastního Boha. Líbí se mi psát i mluvit o duši, protože je tajemná a neviditelná. Nedá se spočítat nebo jakkoli prokázat. Je posvátná a mě baví dávat jí svým výrazem světlo ve tmě. Nejvyšší věci se totiž nedají dokázat. Jako třeba láska. Existuje, ale kde je? Copak existuje místo, kde by nebyla?

Zažil jste v životě hodně pádů, ze kterých jste se musel zvednout sám?

Všechno si děláme sami. Čím jste opravdovější, tak i Vaše pády bývají hlubší. Já se celý život snažím dělat všechno opravdově. Nebo to raději vůbec nedělat. Když se na vše dívám s odstupem času, tak ničeho nelituji, ba naopak. Všechny pády v životě jsou o tom, že na samém dně dokonale poznáte sama sebe. A poznáte neomylně také svoje okolí. To bych nikdy na pláži nebo při tanci nezjistil. Pády jsou mnohdy dobré, akorát člověk v nich na čas osiří. Připomíná mi to dávná zasvěcení, třeba v Egyptě. Jako lidstvo teď procházíme strachem a různými démonickými stavy, abychom prozřeli a pochopili souvislosti. V našem světě se to děje ve velkém. Je to jako Smrt naživo.

A co kniha s tímto názvem? Život naživo už máte, tak teď "smrt naživo". Ale lidi mají ze smrti strach.

Smrt je ženou, které není projevena žádoucí a patřičná pozornost. Ženu přece urazím, pokud si jí nevšimnu, pokud jí nějakým způsobem neprojevím pozornost. Nemyslím to prvoplánově a jen sexuálně, ale tak, že se zastavím a naslouchám ženství. Vždyť pokud je žena nemilována, tak nastává velký malér. Když nezalijete květinu, tak uvadne a uschne. Když jí naopak poskytnete potřebnou vláhu a péči, rozvine se a proudí v ní taková síla světla a čistoty, která sama o sobě přitáhne život. Vy ženy inspirujete a zahrnujete světlem nejbližší okolí, které touto silou zkrášlujete. Stojíte ve světle vědomí, pokud jste milovány a je vám projevovaná zasloužená pozornost. Takové světlo pak přitahuje život neboli mužství. Muž sílí láskou k ženě a může ho to poté dovést i k hrdinským činům. Což je přirozená imunita v rovnováze. Bez téhle síly neuděláme nic. Je to harmonie mezi mužem a ženou, rovnováha ve světě. Pokud nepoužíváme lásku - ale nejprve lásku k sobě - tak nestvoříme nic. Platí to pro všechny situace, když píši článek, knížku, maluji obraz, když hovořím s lidmi a nebo je "léčím".

Znám pár léčitelů a taky vím, jak na nich začnou být lidé závislí. Prostě se na léčitele nalepí a přestanou hledat v sobě. Taky se vám to děje?

Pokud to zjistím, tak okamžitě ukončuji spolupráci, protože je něco špatně. Ne naráz, ale snažím se nejdříve dotyčného vyvést z falešné představy a omylu a přinutit ho vzít život do vlastních rukou. Nedávno mi naopak jedna paní řekla, že jsem "zlo", protože jsem odmítl léčit její dceru. To na závislost nevypadá, že? Nepochopila, že z mé strany nejde o neochotu, nebo odmítnutí, ale že nabírat stále nové a nové klienty není v lidských silách, protože dny prostě nafouknout neumím. A tak se učím chránit sám sebe, abych byl prospěšný druhým.

Je těžké odmítat?

V tomhle mi statečně pomáhá moje žena, i když je to pro ni velmi nevděčná role. Jednu dobu jsem se z ateliéru začal vracel domů čím dál více později v noci, notně unavený. Začala mi žertem vykat. Z pochopitelné obavy o mě. Jistě chápete, že chci chodit domů, kde se mi tyká a chci sebou přinášet radost a spokojenost, která je podstatou každého domova.

Kde berete jistotu, že říkáte nemocným správné věci?

Jistotu neboli drzost mám v sobě asi odmalička. Správnost směru poznám vždycky podle toho, jestli mě to "baví"a těším se na "to". Hlavně nemám rád opakování se a stereotyp. Je to jako kdybych pořád dokolečka maloval obrazy, se kterými jsem byl spokojený před rokem. Napíšu úspěšné příběhy, a tak bych je měl v bleděmodrém psát dál? Mám rád nové věci, které se dělají jinak a třeba i z jiného úhlu pohledu.

Když vás člověk pozná, tak ho ani nenapadne, že nemáte nohy. Protézy nejsou vidět. Chybějí vám vůbec?

No jasně že chybí, ale nehroutím se z toho.

A myslíte na ně?

Existují fantomové pocity a bolesti, a ty pravidelně mívám. Když na nohy zapomenu, tak se mi vždycky tímto důrazným způsobem připomenou. Je to jako u ženského cyklu. Jednou do měsíce bolest intenzivně nastoupí, a trvá to většinou celou noc. Bolí to přesně tak, jako když nemoc kdysi nejvíc gradovala. Psychicky to dnes beru jinak, jako připomínku od života, abych snad nezapomněl. Pochopitelně chodím rád, teď jsem se vrátil z Kokořínska. Kopec na hrad jsem vyběhl i po těžkých stoupajících schodech! Do kopce mi to jde, z kopce je to o poznání horší. Taky držím špatně rovnováhu ve tmě. Kdyby mě někdo chtěl potrestat, ať zhasne!

Myslím, že jste naznačil, že nemoc je připomínka. Co vám připomíná ztráta nohou?

Nevěrnost vlastní duši. Nevyplatí se, když člověk není věrný sobě. Přišel jsem o nohy, ne kvůli ženě, ale kvůli tomu, že jsem neposlouchal svoji duši, tudíž vlastní a jedinou ženu, která ve skutečnosti existuje. Snažím se od té doby neulítnout daleko z vlastního středu a držet směr. Každé ráno se rozhoduji, kým ten den budu. Musím vědět, za koho "kopu", jinak by mě život nebavil.

Máte zpětnou vazbu, jestli jste někomu skutečně pomohl?

Nepomáhám já, ale život v dotyčném jedinci. Můj úkol je dovést ho k životu. Nic víc. S každým nemocným pracuji na tvorbě zdraví. Je to vlastně návrat domů do vědomí a tím i do zdraví. Jsem s nimi přitom, když zdolávají překážky. Motivuji je. Někdy použiji cukr i bič. Zvláště u lidí, kteří mají před sebou pár týdnů nebo měsíců života z hlediska lékařů. U těch se kupodivu většinou daří uskutečnit proměnu jejich pohledu na nemoc rychleji. Rozhodně však nezasahuji nikdy do jejich vlastní volby! Mnozí z těchto vyléčených klientů se stávají našimi přáteli. Někdy je zvu i na společné besedy, které jsem pojmenoval Hostiny, aby byli živoucím svědectvím pro druhé. Že je možné smrtelnou chorobu obrátit v prospěch a život. V tomto roce je připraveno minimálně čtrnáct Hostin, po celé republice, některé z nich proběhnou společně s Jaroslavem Duškem.

Když za vámi přijde smrtelně nemocný člověk. Co mu řeknete? Řeknete mu "dostanu tě z toho"?

To je jako kdybych mu řekl: "beze mě to nezvládneš". To by byl nesmysl. Jde o to rozbít jím přijatou a falešnou představu o tom, co mu je a taky mu zničit vysněná očekávání, která by snad chtěl slyšet ode mě. Zpočátku jde o to se s ním vhodným a přiměřeným způsobem dohodnout, jestli vůbec chce žít. Žít třeba jen jeden den. A pak se s ním dohodnu na dalším dni a vytvoříme jej jako obraz či jako představu. A pak jdeme na další den. Takto den po dni. Vedle toho pracuji i s energií, a to i na dálku, dohromady s nezbytnou úpravou stravy a denního režimu. Říkat člověku, že ho vyléčíte, je lež a ve své podstatě urážka, protože to každý dokáže sám. Stane se tak poté mistrem života. A když naši práci skončíme a on je zdráv, tak mi nemusí za nic děkovat. Snažím se s lidmi být a se zájmem se věnovat jejich životu i eventuální smrti. Zkrátka jim věnuji vroucí pozornost vycházející samozřejmě z lásky.

Je to tak, že ti lidé si k vám chodí pro pozornost, kterou nemají? A kterou potřebují k tomu, aby se zvládli sami sebe zeptat, co mají udělat, aby mohli dál žít?

Potřebují pozornost k vlastnímu poznání. Je to jiné u mužů a jiné u žen. Čemu věnujete pozornost, tam vzniká to, čemu říkáme realita. Svou realitu si vytváříme každým dnem sami. A následné vyléčení z nemoci nepřichází ani od lékařů, ani od léčitelů. Úspěch nastane, když člověk pochopí vlastní Život skrze vlastní duši. Neměli bychom být nevěrní sobě a svému přesvědčení. A proč taky? Denně slýchám námitky typu: "to nejde, co by tomu řekli manželé a manželky? Děti? Nebo šéfové a šéfky či dokonce lékaři?"

Píšete knihy o životě. Lidé vás znají i díky Jaroslavu Duškovi. Nechtěl někdo naopak léčit vás?

Píšou mi často lidé a nabízejí mi pomoc kvůli cukrovce. Posílají mi různé bylinky, knihy, které by mi pomohly a doporučují mi léčitele i zaručené lékaře. Na všechny podobné nabídky odpovídám: "Děkuji. Nezlobte se, já svoji nemoc miluji a nikdy ji neopustím. Já ji mám rád a stýskalo by se mi po ní. Bral bych to jako velkou urážku své nemoci, kdybych se s ní musel rozejít." (smích)

A je to pravda?

Samozřejmě, ale druhá věc je, že si nemoc rozhodně hýčkat nemusím a vytvářet také ne. Milovat nemoc nebo smrt neznamená s nimi obcovat.To by byl povrchní pohled.Vždy mě zajímala hloubka smrti i nemoci, které povzbuzují život. Moje nemoc mi mnohokrát pomohla. Umožňuje mi být jistým způsobem zakotvený tady v této přítomnosti, a připomíná mi pravidla: spánek, pohyb, rovnováhu mezi viditelnem a neviditelnem, lásku k sobě a podobně. To všechno obsahuje slinivka, která je součástí endokrinního systému v těle. Je to pro mě věčná brána, která mě vrací a trochu drží při zemi, abych někam daleko neuletěl. Umožňuje mi prožívat. Uvědomil jsem si, že lidé, kteří mají cukrovku, jsou nesmiřitelní a velmi přísní vůči sobě. Neustále se hlídají, zakazují si a neodpouštějí si. Jdou třeba na kontrolu a pak vyběhnou, a pak jdou společně na dort do cukrárny. Je to taková falešná hra - jinak doma, jinak venku. Proto říkám, že mám svou cukrovku rád, je to pro mě příležitost, výzva. Nebojuju s ní, využívám ji. V tomhle se mi líbil Picasso. Když měl někde nějaký nedostatek, tak ho využil ve prospěch celkového díla.

Jak souvisí vaše malování s léčením?

To je takový můj sen. Přál bych si, abych se mi podařilo spojit umění s léčením. Napadnou vás možná šamanské praktiky, ale já to myslím trochu jinak. Rád bych, aby to nevyznělo tak, že jednou budu léčit, podruhé zase malovat a příště pro změnu psát. Řekl bych, že umění není jenom to, že se výtvarně nebo jinak umělecky vyjadřuji. Umění je hlavně prožívaný život. Umění je tím, jak se chováme, jak hovoříme, jak si podáme ruce, jak se představíme, jak gestikulujeme, jak se oblékáme nebo jak spolu tvoříme tento rozhovor. To všechno je náš životní výraz, takže se umění nelze vyhnout. Je to naše přirozenost, bez které bychom vůbec nevěděli, kým jsme.

A můžeme přijmout jiný výraz? Takový, aby nám bylo líp?

Ano, jistě. Proto při léčení používám obrazy ve slovech. Ne ty, které maluju na plátno. Při rozhovorech s klienty pak najednou začnou vznikat vize o životě. Léčení postupně probíhá tak, že se k novému pohledu a třeba i společnému obrazu dobereme vzájemnými představami. To je to spojené umění mezi léčbou a krásou.

Jako když malujete?

Většinou když chcete něco namalovat, musíte se dostat k jádru věci. Tak malujete a snažíte se. Pak Vám teprve dojde, že to stejně tak dobře nenamalujete, jako to je již dávno uložené v paměti ducha uvnitř Vás. Nakonec Vám to začne být vlastně jedno a začnete malovat jen tak bez snahy o výsledek. Tehdy skutečný obraz začne vznikat sám, vlastním procesem, protože sami sobě přestanete překážet. Energie proudí, chtění dobrat se konce mizí a už se Vám do toho neplete to Vaše malé "já". Dobrá věc se musí někdy vysedět. Mívám proto často velký odpad. Pět obrazů je úplně špatných a šestý možná stojí trochu za to. Když píšu, polovinu toho vyhodím, než začnu psát otevřeně ze sebe. K jádru se dostávám fůrou odpadu. Když pracuji s nemocným, hledám k němu cestu podobným způsobem.

Malujete tedy společně neviditelný obraz.

Ano, vytváříme spolu zdravý obraz o sobě nejprve v duchu. Dostáváme se tak do konečné realizace. Aby na krásu nebo na zdraví nečekal, ale aby se tak choval již teď. Většina lidí tím mění pohled na sebe sama. Nemoc je jen jeden z nekonečných úhlů pohledu na sebe. Když ji dáte do jiného hávu, zjistíte, že vás nepřišla zabíjet, ale chce vám pomoci a rovněž jako Vy touží po lásce. Rozhodnete se opravdově chovat podle toho, co vám říká. A to je ona pravda či spíše opravda. Toto slovo je pro mě přesnější.

Opravda o čem?
Že jsme zvykli na lež, a je to náš skutečný zlozvyk, přijímat falešné a ošklivé zprávy každodenně o sobě naprosto odevzdaně. Chybí nám opravdovost a úcta k sobě. Nechráníme život uvnitř sebe a přicházíme tak jednoznačně o imunitu. To jsem vypozoroval za tu dlouhou dobu, co pracuji s lidmi. Snad nejvíc patrné je to u vás žen. Když ženě řeknu, že je krásná, s podezřením až úlekem nadzvedne obočí a pomyslí si, že jsem "asi divnej". Kdybych jí řekl, že je smrtelně nemocná, uvěří tomu ihned. Zkusme si raději každý den říct: "Jsem hrdý na to, co jsem dokázal, co umím a těším se na všechno, co ještě dokážu."

VÍC NEŽ BÝT MILOVÁN, TOUŽÍM DNES MILOVAT 

12. 7. 2017. Vašek Vašák, XANTYPA

Akademický malíř Vladimír Kafka se na počátku 90. let rozkročil směrem od výtvarného umění k léčitelství a literatuře. Koncem loňského roku mu vyšla už druhá kniha ŽIVOT NAŽIVO. Než k tomu došlo, bylo mu souzeno prožít hodně bouřlivé období, prodělat amputaci obou nohou i krátkodobě vyzkoušet život bezdomovce.

Slovu léčitel se brání. "Představuju si za tímto pojmem fachmany, kteří používají různé bylinky, vymýšlí kombinace lektvarů a léčivé zábaly. Já většinou nepracuji s lidmi, které bolí hlava nebo jsou nachlazeni, ale se smrtelně nemocnými lidmi postiženými především rakovinou, z nichž většina byla propuštěna z nemocnice domů umřít." Ve svých knihách hovoří o jakémsi jejich 'přeprogramování'. "Představte si, že i když je tělo nemocné, vnitřek neboli naše podstata je vždy zdravá. Tudíž nevěnuji pozornost nemoci, nýbrž celému člověku, celé bytosti. Nejdříve takového člověka musím poznat, zjistit, jak žil, jaké měl sny a co touží vykonat, až se vyléčí. A taky ho přimět, aby měl tu smrtelnou nemoc rád. Mějte ale rád něco, o čem je všeobecně známo, že vás to přišlo zabít?! Ve skutečnosti je rakovina 'fajnová dáma', která nechce nikoho z nás zabíjet. Přišla na návštěvu oblečená do nemoci, tak proč bych s ní bojoval. Jenže v našem chlapáckém a vnějším světě jdeme do všeho s kulometem. Měli bychom si však uvědomit, že nemoc je potlačená část nás samých."

JAKO SIR NICOLAS WINTON
Ptáte se, jak se akademický malíř a bývalý bohém dostal k léčení? "Začalo to, když jsem byl v roce 1992 s kamarádem v Egyptě, kde jsme si delší dobu užívali tamního orientálního života v Káhiře, cestovali autem podél Nilu a fotili na opuštěných ostrovech v Rudém moři. Později jsem navštívil Karnak u Luxoru a jakýsi vnitřní hlas mě rozvalinami dovedl do podzemí. Doslova mě tam cosi vtáhlo jako magnet. Pamatuji si, že se tam vznášelo zvláštní třpytivé světlo a vypadalo to, jako by se tu předtím něco očišťujícího odehrávalo. Najednou odkudsi ze stěn vystoupilo pět dam v bílých hábitech a jedna z nich zamířila neomylně směrem ke mně. Byla krásná, působila vznešeně a moudře jako starší věkem, ale současně mladá, jako jsem byl tehdy já. Byla složena z několika věků, jako strážkyně paměti nebo aspoň tak působila. Pohlédla na mě a řekla, abych se rozpomněl na slib, kvůli kterému tu jsem. Nic víc." Vtip byl v tom, že jeho bratr se několikrát léčil v protialkoholické léčebně, a tehdy dvanáctiletý Vladimír byl několikrát přítomen tomu, kdy ho postihlo delirium tremens. "Dusil se, chroptěl, viděl slony, chtěl projít balkonem ve třetím patře na ulici, padal na něj strop a já se to bál říct rodičům, protože mě o to v návalu úzkosti prosil (naštěstí se později bratr vyléčil a dnes žije v USA - pozn. aut.) Po tomto vnitřním vidění v egyptském Karnaku, nevím jak to nazvat, jsem vyběhl nahoru po schodech, zapálil si cigaretu a nebral jsem to jako nějaké mystické poselství. Myslel jsem si, že mám delirium, jako kdysi můj brácha. Pak jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že od okamžiku, kdy jsem vstoupil dolů, uplynulo tři čtvrtě hodiny, zatímco já to vnímal jako pár minut. 'Asi jsem v maléru,' napadlo mě a významně jsem se rozhodl omezit pití alkoholu- což mi mimochodem vydrželo dodnes. Nikomu jsem o tom ale tenkrát neřekl. Nebylo se čím chlubit,v podstatě jsem se za to styděl". Časem na to dokonce zapomněl. Pak se oženil, odstěhoval se s rodinou mimo Prahu a jednoho dne se ozvala v telefonu maminka jeho manželky, které spolu po roztržce nemluvily, jestli by se mohla s nimi a dětmi rozloučit, že má rakovinu lymfatických žláz v posledním stadiu. "Přijela seschlá, znavená a vyhublá padesátiletá žena. Její přítel ji od auta musel skoro nést. Pozdravili jsme se, a jak jsem se jí podíval do očí, ozvala se uvnitř mě skoro po dvou letech znovu dáma z Karnaku. 'Vzpomínáš si?' říkala. 'Jo, samozřejmě' přitakal jsem v duchu a najednou jsem s přesvědčením věděl, co mám paní Poláčkové, jak se moje tchýně jmenovala, říkat. Věděl jsem, jak vše dopadne i co má pro své zdraví udělat. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.

Dnes už pro mě rakovina (jak se hovorově nazývá) není nemoc. Je to spíše stav, který jde změnit, a to poměrně rychle, pokud se pro to klient opravdově rozhodne. Ale je třeba pracovat jak s tělem, tak s duchem, zkrátka na sobě mnoho věcí změnit. Paní Poláčkovou zachránilo, že jasně zakřičela na život: 'Já chci žít!' To když slyším, tak se třeba přetrhnu, abych pomohl. Ale zachránit se člověk musí sám. Záchrana nikdy nepřichází od druhého člověka. Nefunguje to. Pomoc a záchrana jsou rozdílné pojmy."

Paní Poláčková žije dodnes. Od onoho okamžiku uplynulo už čtyřiadvacet let. Sám jsem ji viděl. Při křtu druhé Vladimírovy knihy se totiž zeptal moderátor Jaroslav Dušek, jestli je mezi námi někdo, komu Vladimír Kafka pomohl. V tom okamžiku nastala situace, jako když byly Nicolasi Wintonovi představeny v přímém televizním přenosu 'jeho' děti. Od okolních stolů se zvedali lidi a hrnuli se na jeviště. Bylo jich mnoho. Jejich příběhy najdete v knize ŽIVOT NAŽIVO. Všem Vladimír Kafka pomohl k návratu do života.

Vladimír má čtyři děti. Dvě zplodil sám, dvě si předtím osvojil ve vztahu s bývalou manželkou. Nyní žije se ženou Irenou, která má také dvě děti. Jsou docela malé, takže u nich Vladimír dohání to, co si nestačil užít s vlastními dětmi. "Nejlepší výchova, jakou jim můžete dát, je, že jste sám v pohodě. Děti se učí odezíráním a pak to kopírují v dobrém nebo špatném. Čím víc je vychováváte, tím víc rezignujete na sebe. Většinou to v současných manželstvích bývá tak, že žena se až tolik nevěnuje manželovi, protože vychovává děti a muž na to reaguje tak, že si hledá 'potěšení' jinde, když je jeho žena jenom matkou. Jenže v ženě existuje mnoho ženských rolí a jí samozřejmě chybí projevená pozornost vůči těmto aspektům, protože si každá podvědomě uvědomuje vlastní schopnost být bohyní Hathor, tedy současně manželkou, milenkou, matkou, pečovatelkou, ale i krásnou vládkyní. A jestliže v ní tyto přirozené role nevidíte, je ochotna kvůli tomu i onemocnět. Rakovina je narušená rovnováha především kvůli nedostatku pozornosti."

Někdy se stává, že za Vladimírem přijde kdosi, kdo pro své uzdravení není schopen nic podstoupit. "Muž se mnou chce většinou bojovat. Třeba jeden pán s rakovinou plic si stěžoval, jak je k němu osud zlý, a že ta jeho nemoc je vlastně trest. To však neodpovídá skutečnosti. Kdo by nás trestal?! Chvíli jsem ho poslouchal a pak jsem mu řekl: 'Až budete chtít být opravdu zdráv, tak přijďte,' a vyprovodil jsem ho ke dveřím. Hned, jak byl venku, tak si zapálil cigaretu. S rakovinou plic! A přitom mě přesvědčoval, jak moc má život rád, což mi zjevně tímto způsobem předvedl. Snažím se sloužit životu, ne člověku. Tím pak sloužíte každému. Pokud se snažíte pomáhat jen člověku, málokdy sloužíte životu. Dělám to pro život a ber - neber. Abych to s ním prožíval, protože si neumí či nechce něco odepřít, to bych s ním padl do stejného údolí."

NOHA JAKO BIOODPAD
Život Vladimíra Kafky byl v minulosti jako na houpačce. Před sedmi lety došlo mezi ním a jeho tehdejší přítelkyní k žárlivé scéně, při níž ho srazila zezadu autem. "Přejela mi levou nohu, takže jsem měl zničené prsty. Všechny se zahojily, až na jeden. V nemocnici mi řekli, že mám prst v pořádku prokrvený, tak jsem se svou přítelkyní odjel do Itálie, abychom se usmířili, ale do prstu se dostala gangréna a vše se spustilo. V kolínské nemocnici mi později amputovali prsty s nártem až po patu. A pak za mnou jednoho večera přišla zdravotní sestra, navlékla mi na levou nohu bleděmodrý pytel a napsala na něj černou fixou slovo bioodpad. Zeptal jsem se: 'Sestřičko, co to děláte?' a ona povídala: 'Vy to nevíte? Zítra jdete na amputaci celé končetiny, abyste nám tady nakonec nezůstal natrvalo.' Doslovně! Tak jsem zavolal přítelkyni, která mi přejela nohu, a u níž jsem bydlel. Odvezla mě autem domů s tím, že se u ní doléčím sám. Jenže jsem měl vysoké horečky, trpěl velkými bolestmi, neměl jsem peníze, malovat nešlo a mohl jsem pouze sténat a ležet. Po třech měsících mě - asi oprávněně - mě vyhodila. Na Valentýna. V noci jsem se sebral a jel za tátou na Smíchov, aby mi pomohl, jenže mě nepřijal a kamarádi mě odbyli slovy: 'To dopadne dobře, tys vždycky všechno zvládl.'"

SYNDROM PROPUŠTĚNÉHO TRESTANCE
Po dvou letech se Vladimírovi udělal puchýř na pravé noze a dostal gangrénu i do druhé končetiny. "Amputací jsem postupně zažil celkem deset a o tu na pravé noze pod kolenem, jsem sám požádal. Říkali, že zůstanu na invalidním vozíku a lékaři se přikláněli k tomu amputovat nohu ve stehně. K tomu naštěstí nedošlo, takže nyní mě čeká dost dobrá protéza. S ní chci běhat a jezdit na kole. Hodně mi v rehabilitačním ústavu pomohli paralympijští sportovci. Je to jenom fyzička. Problém byl spíš s psychikou, protože když vás vyhodí po sedmi měsících z nemocnice, těšíte se na svobodu, ale zároveň prožíváte něco jako syndrom propuštěného trestance. 'Co bude dál?' říkáte si. Není to snadné.

Snažím se dělat všechno s láskou. Energie je láska, ale musí se stát činem. Když lásku nepoužíváme, tak je to jako kdyby neexistovala. Od jisté doby vím, že kolik energie lásky vložím do čehokoli, tak je tomu úměrný výsledek. Za poslední roky se toho u mě hodně změnilo. A to nejen ve vnímání lásky, v nejbližších lidských vztazích, v zaměstnání, vlastně i ve vnímání a prožívání života vůbec. Neměl jsem ateliér, teď ho konečně mám. Přišel jsem o nohy, ale žiju si lépe a spokojeně i bez nich. Dělám práci s lidmi, která mě naplňuje a která snad naplňuje a pomáhá i jim. Svá životní zakopnutí jsem snad zúročil nejen k dobru mému, ale i k prospěchu ostatních. Předtím jsem chtěl být obdivovaný, ale potom, co jsem zažil, jsem jistým způsobem z těchto nároků ustoupil a víc než být milován, dnes toužím milovat. Vím, že existuje několik druhů světel vědomí a ta světla se mají setkávat uvnitř našeho těla pomocí života."