Kapitola I. - OPŘÍT SE O SEBE A O ŽIVOT

"Bojovat proti čemukoli, tedy i proti smrti, je zásadním nepochopením života. Protože pokud proti něčemu intenzivně bojujeme, současně to intenzivně tvoříme. Mnohem moudřejší je přiznat si stav, ze kterého máme strach, s láskou ho přijmout, čímž ho začneme automaticky transformovat. Veškeré námi vnímané negativní stránky života, ať už je to smrt, nemoc nebo strach, totiž nikdy neměly sloužit jako předmět našich útoků. Měly se s nejvyšším zaujetím přitahovat ke svým kladným protipólům, učit se s nimi spolupracovat, obohacovat se vzájemným poznáním a prožíváním, aby pak nakonec splynuly v Jedno. Protože teprve přijetím všech projevů Bytí dojde k jejich propojení do jednoho celku a my se tak ocitneme přímo ve středu života, tedy ve zdroji všeho. A přesně z tohoto místa pak můžeme okolnosti svého života účinně měnit. Paradoxně se tak tedy to, čeho se nejvíc bojíme, může stát naším největším pomocníkem."

Kapitola II. - ŽIVˇÁ KRÁSA

"Konec světa. Slovní spojení, které v poslední době v různých obměnách i situacích slýchávám tak často. Jako by se stalo charakteristickým označením pro současnou éru. Pro etapu, která uzavírá absolutním vyžitím celý jeden obrovský vývojový cyklus. Nemilosrdně se v něm odděluje to, co k sobě již dávno nepatří, a zůstává jen to, co zůstat má. Všichni bez výjimky jsme tak nuceni projít hlubokou transformací, která ovšem nemá jiný cíl než posílení sebe sama. A jako bonus navíc nabízí skutečné poznání a prožití krásy Bytí.Proto strach není na místě. Ostatně každý konec v sobě zároveň nese jiskru začátku. Nic opravdu nového by nemohlo vzniknout, pokud by mu to staré nejprve neuvolnilo cestu. Konec a začátek k sobě neomylně patří, co svět světem stojí. Připomíná mi to symboliku kruhu, kde je konec i začátek propojen v jedno, plynule na sebe navazuje a přechází v sebe, nedá se od sebe jednoduše oddělit."

Kapitola IV. - KŮŇ CESTU ZNÁ

"Náš fyzický svět plně podléhá našemu nefyzickému výrazu, tedy pocitům a myšlenkám, a proto si v něm můžeme vytvořit téměř vše, co se nám zamane. Svým vnitřním projevem spoluvytváříme vnější aspekty a okolnosti Bytí. Jsme váženými autory svých životů, nikoli obětmi zlého osudu nebo ještě horšího Boha. Nevěřme tomu, že na svůj život nemáme žádný vliv, to je jen klamavá iluze. Je to přesně naopak. Smutnou vizitkou naší společnosti je, že na toto základní pravidlo vesmíru jsme jaksi pozapomněli. Místo abychom se jako nejvyšší duchovní bytosti v tomto směru poctivě rozvíjeli, natěsno jsme se nalepili na hmotu a s ní spjaté technologie. Dobrovolně jsme jim předali téměř veškerou svou vnitřní energii a teď se divíme, že nás zvenčí čím dál víc ovládají. Pokud zásadně neupravíme tento jednostranný a striktně racionální přístup k životu, čeká nás cesta postupného zániku, a to nejprve zániku námi opomíjeného Ducha." 

Kapitola V. - BIOODPAD

"Většina našeho trápení vzniká z nenaplněných potřeb. Chceme mít to, co zrovna nemáme. Děláme něco, co netoužíme dělat. Žijeme s někým, s kým žít nechceme. Chceme být někým, kým ve skutečnosti nejsme. To je panečku životních potřeb! Odmítáme se jich jen tak lehce vzdát a tvrdošíjně na nich lpíme, ať už jde o rozloučení se s nenaplněným vztahem, zaměstnáním, majetkem, nebo s dolní končetinou. A tak zatímco marně hledáme, jak uspokojit všechny naše domnělé potřeby, nedochází nám, že vše opravdu podstatné pro život již dávno máme uvnitř sebe. Lásku, spokojenost, domov, zdraví, sebevědomí, Boha nebo smysl života přece nikde venku nenajdeme. Ty mají adresu jen a pouze v našem srdci. Právě tam je třeba je vyhledat a setkat se s nimi. Ideálně natrvalo."

Kapitola VI. - BOD OBRATU

"S odstupem času vím, že moje anabáze v nemocnici nemusela trvat tak dlouho, kdybych ji zbytečně neživil strachem a tolik se nebál, že když přijdu o nohu, ztratím v životě všechno, co jsem měl tak rád. K zásadnímu rozhodnutí obětovat vlastní končetinu ale musí člověk vnitřně dospět. Sám si musí uvědomit, že pro zachování života je ochoten udělat prakticky cokoli. I to, čeho se celý život nejvíc obával. Je třeba vydolovat v sobě odvahu si říct: jdu do toho, ať už se stane cokoli. Rozhodnout se pro život. Přestat přemýšlet, co bylo, hodnotit, co je, a plánovat, co asi bude. Pak zbyde jen čistá touha žít. Pokud dokáže tuto touhu náležitě projevit, a na život v tomto duchu hlasitě zavolat, život mu po vzoru ozvěny odpoví. Vyjde mu v ústrety a připraví pro něj tu nejlepší možnou cestu, jak se z nepříjemné šlamastyky dostat."

Kapitola VII. - SRDCE NA PLNÝ VÝKON

"Srdce je naším středem. Vše, co bylo stvořeno, ať už hmotné či nehmotné povahy, má svůj střed, kolem nějž se pohybuje. Kompozice středu funguje v celém Stvoření, tedy i v případě lidské bytosti. Vždyť když řeknu "já", tak prstem ukážu doprostřed svého těla, k srdci. Potkal jsem jen pár expertů, kteří si prstem zamířili na hlavu. Nejsem nábožensky vzdělaný ani církevně založený, ale vím, že něco takového jako střed, zdroj, autor nebo Stvořitel existuje i v celém širém Universu. O tom jsem bytostně přesvědčen. Věda by se mnou samozřejmě nesouhlasila, protože pro potvrzení přítomnosti kohokoli nebo čehokoli striktně vyžaduje předložení neprůstřelných racionálních důkazů."

Pro záležitosti nejhlubšího duchovního charakteru ale nikdy hodnověrné doklady poskytnuty nebudou. Nedá se na ně totiž nahlížet klasickým vnějším pohledem, pro něj zůstanou navždy obestřeny neproniknutelným tajemstvím. Cesta k nim vede zevnitř, ze středu, tedy od srdce. Jistě se shodneme, že život je bezesporu tím nejvyšším posvátným mystériem. Odhalit nekonečné světlo života běžným lidským mozkem, zkoumáním v laboratoři nebo standardními badatelskými postupy nemůže být úspěšné už jen pro silně omezující a věčně hodnotící vlastnosti rozumu nebo kvůli našemu ryze materiálnímu pojetí světa. Jak chcete viditelnými metodami prozkoumat a definovat neviditelno?"

Kapitola IX. - KDˇYŽ KRÁČÍŠ ˇŽIVOTEM, SLEDUJ CESTU

"Představte si svůj život jako bod, o který se ustavičně přetahují dvě síly: láska a strach. Vzájemný poměr těchto sil určuje, v jaké fázi se váš život zrovna nachází. Pokud se rozhodnete přijmout svůj strach o život, dominanci přirozeně převezme láska k životu. Přesně do toho stavu vědomí je dobré se dostat způsobem svého uvažování. Milovat víc než cokoli jiného. Důvěřovat své vnitřní síle a schopnostem života ze všeho nejvíc.

V době, kdy jsem já sám pobýval mezi indiány v Jižní Americe, mi dal jeden šaman radu, která pro mě měla a stále má cenu zlata: "Když kráčíš životem, sleduj cestu." Někomu to možná může znít trochu obecně a nevýrazně, ale přitom je v tom obsažena hluboká indiánská moudrost. Vše, co se nám v našich životech děje, je v podstatě určitým druhem vzkazu na naší cestě. Na nás je, nakolik dokážeme tyhle zprávy od života přečíst a rozklíčovat. A jaký smysl jim dáme. Protože život sám o sobě žádný smysl nemá. To na nás je, jaký smysl mu vtiskneme." 

Kapitola X. - MUSÍME, MUSÍME, MUSÍME

"Musíme, musíme, musíme, a přitom nemáme čas žít. Tenhle dynamický životní styl většinou skončí jako mávnutím proutku až ve chvíli, kdy nám na dveře naší vyčerpanosti zaklepe dáma, kterou údajně Hippokratés počastoval termínem Cancer. V prvním momentu vůbec netušíme, proč přišla zlomyslně navštívit zrovna nás. Vážně se zalekneme letmého doteku smrti, s nímž bývá obvykle spojována. Vždyť jsme dělali maximum toho, co se od nás očekávalo, a mnohdy ještě nesrovnatelně víc! Nedochází nám, že nás přišla vysvobodit z šílenství, do něhož jsme se sami uvrhli neprožíváním radostí a krás života. Na ženy rakovina obvykle zaťuká dříve než na muže, protože jsou přece mnohem blíž k Duchu, tudíž mnohem blíž ke zdroji vědomí, tudíž mnohem citovější, tudíž i mnohem zranitelnější.

Co si teď počneme? Uvěříme tomu, že nás rakovina přišla zabít a definitivně odvléct z tohoto světa, nebo si uvědomíme, že jsme si ji přivolali ignorancí svého života? Dojde nám, že jsme svůj život pohřbili daleko dříve, než se ona zjevila u našich dveří? Budeme se i v této situaci dál zaobírat podněty a nároky vnějšího světa, včetně cizích pravd, nebo se raději stáhneme do sebe, abychom tam pozorně prozkoumali svoje tajná zákoutí? Víme, že víra je pouhou berličkou k pravému vědění a že žít jenom z víry se nedá. Chceme tedy dál v záležitosti svého života věřit všem kolem sebe — lékařům, léčitelům, manželům, farmaceutům či samotnému Bohu? Nebo se konečně opřeme o opravdové vědomí uvnitř nás?"

Kapitola XI. - CO V SOBĚ ŽIVÍME

"Duchovně uvědomělý jedinec chápe, že najít své místo v dnešním chaotickém a ukřičeném světě není vždy jednoduché. Část populace uvízla ztracená v oblasti rozumu, kde stále dokola přezkoumává, co je správné a co ne. Tyto teorie pak v čase různě přehodnocuje, aby mohly být nahrazeny novými tezemi, kterým se opět na omezenou dobu přidělí štempl "zaručená pravda". To samo o sobě ničemu nevadí, pokud se nerozhodne kvůli těmto na trůn dosazeným "jediným pravdám" zraňovat nebo dokonce zabíjet. Někdy obrazně, jindy doslova.

Zachovejme sobě i druhým svobodné právo jít cestou poznání tím směrem i tempem, které každému vyhovují. Neubližujme si vzájemně kvůli myšlenkám, které mezi sebou soupeří, jaká z nich je lepší. Vyznávejme si, co chceme, ať už jde o druh náboženství, politický režim, léčebný přístup, rodinnou výchovu, školský systém nebo stravovací návyky. Vždyť se jedná o pouhou myšlenkovou konstrukci, která může být od vnitřní podstaty života na míle vzdálená. Proto je nesmyslné dělat z ní smrtící dogma."

Kapitola XII. - DUŠEVNÍ PARALÝZA

"Vysledoval jsem, že na druhé, na život i na samotného Boha nahlížíme stejnou perspektivou, jako nahlížíme na sebe. Sebe sama projektujeme do všeho vůkol nás. Jakmile se nemáme příliš v lásce, automaticky se i na svět kolem nás díváme skrz prsty. Zrcadlovým efektem pak získáváme neodbytný pocit, že ani svět nás nemá příliš v oblibě. Dojdeme tak k mylnému závěru, že si tu nelásku vlastně zasloužíme a že nás život trestá naprosto oprávněně. Přesně v tomto lítostivém rozpoložení si vina vyloženě lebedí. Přitom kolikrát stačí jen změnit tuto zdánlivě malichernou nerovnici o lásce – nic víc. O zbytek se postará sám život."

Kapitola XIII. - MILUJEŠ, NEBO NEMILUJEŠ? TOŤ OTÁZKA

"Spolupráce viditelných a neviditelných sfér je pro lidskou bytost naprosto klíčová. Ostatně dobře víme, co se děje, pokud jedna z těchto částí chybí. Například když neviditelná duše opustí navždy své viditelné tělo nebo když viditelný lidský zárodek v lůně teprve čeká na neviditelné duševní oživení. Princip této duchovní jednoty rád demonstruji na příkladu 1 + 1 = 1. V tomto případě tedy tělo + duše = bytost. Tato základní rovnice pro život je platná všeobecně. Dokládá to, o čem jsem desítky let hluboce přesvědčen: totiž že láska spojuje, a to i údajné protiklady, zatímco strach rozděluje.

Proto Vás jistě nepřekvapí, že při návratech do zdraví nezavrhuji ani součinnost s lékaři. Nejsem žádný esoterický fanatik nebo maniakální guru, který si zarytě hýčká důvody, proč by měl být s doktory v otevřené válce nebo přinejmenším alespoň v aktivním odboji. Podle mého úsudku bychom měli pro zachování života využívat všech možností, které se nabízejí. Spojit viditelné s neviditelným, vědu s duší, rozum s citem tak, aby mohla být bezezbytku naplněna definice jednoty života 1 + 1 = 1." 

Kapitola XIV. - SVATÁ TROJICE

"Přirozená ohleduplnost neznačí nic špatného. Problémy však může působit, pokud zapomeneme, že bychom ve svém vlastním životě měli alespoň někdy naslouchat také sami sobě. Budeme-li se jako vnitřně hluší, slepí a dezorientovaní tvorové potácet životem v nebezpečné vzdálenosti od sebe, svých potřeb i snů, jednoho dne ztratíme sebevědomí, a tím i schopnost se milovat. V ten okamžik toho začne mít námi věčně uzurpovaná Duše právem dost a rozhodne se velmi razantním způsobem protlačit zpět na světlo vědomí. Zachová se úplně stejně jako malé dítě, kterému je soustavně odpírána láska – vehementně se jí bude dožadovat nepřístojným zlobením. Pokud se námi opomíjená Duše obleče do šatů nemoci, získá stoprocentní jistotu, že si jí konečně všimneme a začneme jí projevovat vytouženou pozornost.

Naše zoufalá Duše, toho času převlečená do lékařské diagnózy, úpěnlivě dychtí po naší lásce a dává nám to najevo tou nejradikálnější možnou metodou. A co uděláme my, pokud správně nevyhodnotíme danou situaci? Sáhneme do nejbližší skříně pro kulomet nebo jinou výkonnou zbraň, abychom ji co nejefektivněji zneškodnili. Totálně ji eliminovali. Zachováme se stejně jako při vojenských náletech v Afghánistánu – lokalizujeme problém, vlítneme na něj se stíhačkami a nemilosrdně ho vybombardujeme. Smrtící přístup, který volíme k vnějším nepřátelům, zkopírujeme naprosto přesně i do našeho vnitřního prostředí. Copy – Paste. Objevil se nepřítel! Pojďme ho pro jistotu zlikvidovat dřív, než se stačí pořádně rozkoukat. Chce nás přece zabít! Světe div se, nepřítel se po nějakém čase vynoří znovu, tentokrát jen o kousek dál, v sousedním Pákistánu."

Kapitola XV. - JAK NA DUŠI, TAK NA TĚLE

"Každý z nás je vzácný lidský originál. Vždyť naše úmysly a rozhodnutí nás formují k obrazu svému, tedy zcela unikátnímu. Proto bychom měli životem kráčet svou jedinečnou cestou, nikoli bezhlavě jako stádo jedním hlavním proudem, který vytýčila jakási vyvolená bytost z řad rodinných příslušníků, politiků, mainstreamu, esoterických guru nebo uctívačů náboženství v černých či bílých pláštích. Je v pořádku jít svým autentickým směrem i svérázným tempem, bez ohledu na nápadně křiklavé ukazatele podél pěšin. Žádná z nich přece není vyloženě dobrá ani vyloženě špatná. Některá sice může být o pár kilometrů delší, další třeba vede strmými kopci a je trochu náročnější, po jiné takové cestě se možná můžeme oklikou vrátit zpět na začátek. Všechny cesty ale vedou ke shodnému cíli, a tím je poznání a prožití života, lásky i sebe sama během našeho světského putování.

Přesně za tímto účelem nebeský Autor stvořil pozemské stezky, které se odjakživa vinou mnoha rozmanitými a nedozírnými směry. Až Homo sapiens, člověk rozumný, je nesmyslně rozdělil na ty, které jsou zdánlivě dobré a vábí ho svým jemným svitem, a ty, které jsou údajně špatné a zuří v nich hlučná temnota. Hodnocení kvality těchto životních drah většinou provádí na základě materiálních cílů, kterých chce v životě dosáhnout. Co jiného byste také očekávali od Homo sapiens?" 

VIDEO UKÁZKY

Živá slova